Knacamgal - Výpravy

od Běží:
Tříkrálový výlet se letos konal v sobotu 7. 1. 2012. Pro mě (Běží) začal v 8:06 na nádraží v Židenicích, kde jsem přistoupila do vlaku za ostatními účastníky výletu. Z nástupiště jsem viděla, jak na mě z vlaku mává Mato a po nastoupení do vlaku jsem uviděla i další: Keya, Zvěd, Stanka, Vlk a Anička a pes Hafin. Vystupovali jsme v Blansku, i když cestou padl nápad jít už z Adamova, ale zvítězila tradice, tedy Blansko. Odtud jsme šli pořád do kopce, až k rozhledně Podvrší. Od rozhledny jsme pokračovali cestou necestou, kopcem údolím, lesem polem, do Petrovic - na oběd u Hraběnky. Tam na nás čekali Vrba, Šíp, Řekuška a Studánka. Naobědvali jsem se a snažili se vyrazit na další cestu dle „časového plánu“, který Zvěd neustále připomínal Vrbě, a která říkala že se sem nepřišla stresovat časovým plánem. Po obědě jsme pokračovali do Údolí Hromů, a to cestou kolem Habru, který vypadá takto v zimě, ve sněhu, bez listí úplně jinak než jak ho známe v létě. V Čokan Šíp se Studánkou postavili obřího sněhuláka, vyfotili jsme se u (a v) initi, a šli dál - na vlak do Doubravic. Cestou na nádraží začalo lehce pršet a setmělo se, na vlak jsme dorazili včas, a zase směr Brno…




od Řekušky:
Je sobota,7.1.2012,11:40 a já Řekuška,Vrbka,Studánka,Šíp a jeho ochotný taťka Petr, který nás vezl autem, jsme dorazili na místo srazu – do Petrovic,pensionu U Hraběnky.Když jsme zjistili, že druhá – větší část výpravy ještě nedorazila, měli jsme velkou radost – toho dne poslední.Po chvíli už je vidíme.Huráá.První jde Mato a Keya.Za nimi v různých skupinkách, ale velmi svižně Čaksi s Aničkou a jejich pejskem,Stanka,Běží a Zvěd.Měli za sebou 8 km chůze do kopce ( z mého pohledu spíše trochu pomalejšího běhu ), ale všichni byli svěží a čilí.Po krátkém přivítání nám s Vrbkou sklaplo.Dozvěděly jsme se, že se musí plnit plán a tudíž vyhlídky krásného pohodového výletu byly ty tam.Všichni jsme se nacpali povinnou česnečkou, která byla však vynikající,naházeli do sebe druhé, zjistili, že plán už je o půl hodiny prošvihnutý a vyrazili.Krajina byla opravdu krásně zasněžená, ale pokud jí proběhnete, nestihnete se ani moc pokochat.Ve 14:50 jsme už volali vítězné Tonik a Kola Čokan tate yimni.Šíp se Studánkou postavili asi 2 m vysokého sněhuláka a asi po 20 min. přemlouvání se s ním i vyfotili.Ostatní si dali sušené bizoní maso a čokoládku pro doplnění energie.Tu já však po Zvědově netaktní poznámce taktně odmítla.Pomalu se vydáváme na zpáteční cestu.U hospůdky v Újezdě, kam někteří jedinci chtěli zavítat a pozdravit se s místními jsme zjistili, že je 16:15 a tudíž nám vlak jede za hodinu. Nikdo nikam nešel.Opět nastala rychlá chůze směrem do Doubravic. Za 50 minut už je nádraží v dohledu a všichni jsme zvolnili.Proběhla malá svačinka a už se jelo do Brna.Tam jsme se , ač neradi, rozloučili a domluvili na daším setkání při jarně-zimním táboření v Čokan.Nám s Vrbkou bylo naznačeno, že tipi je jen pro 6 a tudíž se tam už nevlezeme, ale my se přesto nenechaly odradit.
No, uvidíme, kdo nakonec vyměkne.
Výprava velmi,velmi wašte!




od Keyi:
Tříkrálový výlet

Budíček byl v 5:50. Ke snídani jsem měl černý čaj a chléb s domácí marmeládou.
Odjezd z Horních Dunajovic byl v 6:25, řidič Zvěd, spolujezdec Keya.
V Příměticích jsme vyzvedli Mata v 6:45.
Příjezd na parkoviště Vaňkovka cca v 7:35, první závora nás odmítla pustit dovnitř, ozval se ženský hlas, který nás požádal, abychom si přejeli ke druhé závoře.
Příchod do vestibulu hlavního nádraží cca 7:45. Setkali jsme se Stankou. Čekáme na Vlka.
Čas 7:49 Mato je netrpělivý, volá Vlkovi, ten to nezvedá, á, támhle je a není sám, jde s ním ještě Anička a slepý pes Bufin. Mato koupil lístek. Jdeme na nástupiště a nasedáme do vlaku.
Čas 8:03 vlak se rozjíždí, hurá.
Přijíždíme do Židenic, Mato mává na Běží. Běží nás vidí a přidává se k nám.
Blíží se Blansko, vlak začíná brzdit, budeme vystupovat.

Vystoupili jsme a vydali jsme se na cestu přes město po modré turistické značce až k rybníku Palava, kde jsme obdivovali dětské hřiště. Pokračovali jsme dále po značce podél potoku Palava. po nějaké chvíli jsme mohli pozorovat sem tam zbytek sněhu, jak jsme se dostávali výš a výš sněhu přibývalo a i vodní hladiny na rybnících a kalužích byly zamrzlé. Hurá, konečně jsem se tuto zimu setkal se sněhem. Z křižovatky mezi obcemi Češkovice a Těchov se nám naskytl krásný výhled na okolí a jasně vyditelnou čáru, kde začínala sněhová pokrývka. Pokračovali jsme po značce až k mapě v obci Obůrka, kde jsme si udělali kratší přestávku s občerstvením. A jelikož jsme byli příliš rychlí, začali jsme vymýšlet, jak to udělat, abychom ke Hraběnce nepřišli příliš brzy. Bylo mnoho návrhů, ale ani jeden jsem ještě nevybrali a řekli jsme si, že se rozhodněme u rozhledny. Cestou k rozhledně jsme potkali několik lidí a jednoho psa, který za sebou táhl pneumatiku. Nemohli jsme mu přijít na rasu a vznikla diskuse, zda-li šlo o pitbulteriéra nebo bulteriéra. Vlk říkal pitbul a Zvěd zase jen bul, jenže nikdo to přesně nevěděl.

Vstup na rozhlednu byl zamčený a nikdo letos přes branku nepřelezl, a tak proběhlo hromadné focení pod rozhlednou. Směr naší další cesty jsme si určili azimutem, ale nikdo neměj buzolu ani kompas, a tak jsme vyrazili podle odhadu rovnou přes ten nejhustčí les směrem ke Hraběnce. Cestu nám znepšíjemňovali ostružiny a tak jsme se je snažili obcházet hadovitým způsobem, chvilku doprava a pak zase chvilku doleva, a pokud tam byla cesta, tak tím líp, šli jsme po ní. Po chvilce jsme nazazili na oplocený vojenský objekt, nejprve jsme ho chtěli vzít napříč, ale nakonec jsme ho obešli. Konečně jsme narazili na hledanou turistickou značku a dostali se ven z lesa. Přednámi se rozprostíralo zasněžené pole, nad kterým se byl vidět bývalý větrný mlýn. Vyrazili jsme po cestě s měrem k němu, ale po několika metrech jsme se rozhodli si to zkrátit přes pole rovnou ke kostelu, který jsme dobře viděli, a to díky jeho vysoké věži. Když jsme se k němu přiblížili, začali jsme hledat cestu kudy ho obejít, naštěstí tam byl rozestavěný dům hned vedle a hodný dělník nás pustil třes staveniště na hlavní cestu. Restaurace u Hraběnky nějakých 175 metrů před námi, tak hurá k ní, cestou ještě focení na hromadě sněhu. Před Hraběnkou volá Vrba, že teprve vyráží, ale na parkovišti je jejich auto, to je podezřelé.

Jdeme do restaurace a oni už jsou uvnitř, Vrba, Šíp, Řekuška, Studánka a Petr a už spojují stoly dohromady. Najedli jsme se a popili. Chvilku po 13. hodině odcházíme a vydáváme se všichni dohromady, kromě Petra který odjíždí Yetym, dále po zelené turistické značce směrem Údolí Hromů. Projdeme Petrovice a Žďár a kolem rybníku vcházíme do lesa. Debatujeme a povídáme si občas dirigujeme ty vpředu kudy mají jít dál, procházíme kolem Kuniček, potkáváme dřevorubecký stroj, dva koně a dva psy, míjíme Wasapwlův hrob a pro většinu známou cestou se blížíme k Čokan. Cestou jsme nezapomněli navštívit i posvátný habr. Zkontrolovali jsme tábořiště, většina vrb roste, poklop na studně by chtěl opravit, latrýny jsou celé. Studánka a Šíp mezitím uváleli tři koule na sněhuláka, ale pak už neměli dostatek sil je dát na sebe. Moc se nám dotoho nechtělo, nevěřili jsme, že je zvedneme, ale Mato to nevzdal a vymyslel, jak tu prostřední dostat na na tu spodní a tu horní už jsme uzvedli. Dětska rychle zajistili koule proti spadnutí, ale už už byl čas se vydat dál.

Cesta do Újezdu byla zavátá sněhem, ale méně než loni a předloni. U hájenky jsme chvilku hledali kešku pro Běží, ale byla zima a těšili jsme se do hospody, tak jsme Běží nechali se Studánkou a Šípem hledat samu. Po chvilce vidíme osobu blížící se k nám, je to Studánka a má taktický dotaz, zda-li umí její mamka zašivat bundy. U hospody už čekali Vlk, Zvěd, Anička a Bufin, zkontrolovali jsme čas, vlak jede za 75 minut, akorát čas vyrazit. Počkali jsme na Běží a Šípa a vydali se do Doubravice. Cestou skopce po silnici, po chvilce zmizel z okolí sních a začalo poprchávat a taky se setmělo. K nádraží nás doprovodil studený deštík. Ti co mohli si dali pivo na nádraží a ještě si vzali jedno na cestu. Vlak nás naložil a pokračoval s námi do Brna. V Židenicích vystoupila Běží, na hlavním nádraží jsme se rozloučili s Vlkem, Aničkou a Bufinem a po chvilce i se Stankou a pokračovali pěšky do Vaňkovky, kde jsme Vrbě předali táborové papíry, které je třeba odevzdat a rozloučili jsme se i se Šípem, Řekuškou a Studánkou.

Cestu zpět, jsem odřídil já. Mato se odpojil v Příměticích a já se Zvědem jsme se v pořádku vrátili do Horních Dunajovic, kde už jsme byli netrpělivě očekáváni.

Počasí bylo krásné i sluníčko vysvitlo.



od Stanky:
Sobota ráno 7:44 a ja po vyše pol roku zahliadnem známe tváre indiánov Mata, Zvěda a Keyi. Nesledovalo milé zvítanie a netrpezlivé čakanie na ďalších účastníkov. 7:49 Vyťahuje Mato mobil volá Vlkovi, kde je, veď zraz je 7:50. No Vlk sa neozýva. Len čo Mato  odtiahne telefón od ucha, v diaľke sa objaví Vlk, ale čo to nie je sám, spoločnosť mu robí Anička a hafin Bufin Mufin. Pak šup na vlak, smer Blansko. V Židenicích sme pribrali Běží, ktorú som taky nevidela od léta, tak som sa jej moc potešila. Ve vláčiku prebehla kontrola bot, kto ma ako vysoké, kto je ako vybavený na sneh, v ktorý som ja osobne moc neverila, že sa s ním v ten deň stretnem.
Po výstupe v Blansku sa mohol náš výlet naplno začať, smer Petrovice. Stretnutiu so snehom som neverila tak prvú tretinu cesty do Petrovic, keďže nám namiesto zimy, bolo naopak akosi teplo. Zhadzovali sme jednu vrstvu za druhou. Vlk sa zaradoval, že túto časť cestu sú v popredí tí s polobotami, teda on , Běží a ja. No čím sme viac stúpali, začali sa objavovať prvé fliačky snehu, aj zimy pribúdalo a ja vrstvy oblečenia na nás. V obci Obůrka sme si dali krátku pauzu, ochutnali skvelý Matov čaj plný energie a Vlkov nápoj na zohriatie a pokračovali ďalej, smer Rozhledna Podvrší.
Keďže rozhledna bola zatvorená, nechceli sme preskakovať bránička, urobili sme si u nej pár hromadných fotiek. Mali sme dosť času, tak sme vzišiel nápad, čo tak cesta lesom, cez stromky, kere, raz hore, raz dole, kus späť, kus po značke až kým sme uvideli Petrovice, tak cez zasnežené pole a stavenisko, okolo záhradky, kde sme si s Běží odtrhli červené vymrznuté jablka, ktoré boli síce na prvý kus ľadové, ale na druhý sladučké a šťavnaté. V Petrovicích  sa Běži a Keya potešili hromádke ušmudlaného snehu, nemohla som neodfotiť ich radosť.  A tam som si vtedy všimla nadpis Penzión u Hraběnky, tak šup na obed.
Keď sme vošli dovnútra, zbadala som ďalšie známe tváre Vrbky, Šípa, Řekušky a jej Studánky.  Na obed sme si dali podle tradície česnečku, druhé každý podle svojho, úsmev nám vyčarila detská porcie  bramborových šišek s mákem pre Šípa. Už počas obeda Zvěd popoháňal Vrbku, vraj máme plán, treba ho dodržať...Keďže sa skupina ma prispôsobiť najslabšiemu článku, tak Vlk určil, že najslabší článok je Zvěd a v tom tempe sa od Hraběnky pokračovalo ďalejl cez Žďár do Údolí Hromu.  Cestou sa spomínalo na staré dobrodružstvo, kde se kto kúpal, kde se hľadal Bizón, kde sa plot nechcel kamarátiť s Matovým autom, navštívil se Habr, ktorý vyzeral bez listov ako tri menšie stojace natesno vädla sebe. Pak už len malý kúsok lesa nás delil od  Údolí Hromu...Bolo iné, aké som ho v lete opúšťala, celé pod snehom.  Studánka se Šípem se hneď pustili do stavby snehuliaka, snehové gule byli moc veliké, tak si decka museli privolať na  pomoc.  Ostatní si pochutnali na sušenom mäse z bizóna od Vrbky a čokoládok od Keyi.  Keďže sa nám čas krátil, zima prituhovala, vydali sme sa smer Újezd. U hájenky  sa zastavili Běží, Šíp a Studánka, hľadať kešku. My ostatní sme šli pomaly ďalej ke krčme. Tam sme sa navzájom počkali, dobehla Běží so Šípem a keškou, kľúčom, ktorý vymenila Běží za Hello Kitty. Tentokrát se posedenie v hospode, podle tradície, nekonalo, nebolo moc času. Rýchlym krokom sme sa vydali nekonečnou asfaltkou dole do Doubravic. Zotmelo sa. V diaľke sme zahliadli ohňostroj. Na nádraží sme si dali sváču, pifko a šup na vlak. Vo vlaku sme zjedli zbytky svačinek, ved to predsa neponesiem dom a taky  sa Šíp pochlubil svojou hokejovou kartičkou.  Ako cesta vlakom ubiehala, blížil se koniec  našeho výletu a začalo nás ubúdať, prvá bola Běží v Židenicích, pak trojka, Vlk, Anička a Bufim, v podchode , po krátkom vtipnom dohadovaní  ďalší akcie, som sa odpojila i ja.