Kronika 1994
Anpetu Setkání
Poté co začaly pukat ledy, vydali se rody Půlnočních vlků, Medvědic a Modrých volavek na dalekou cestu. Každý kmen opustil své zimoviště a počal hledati stezku vedoucí k údolí Hromů, kde se rozkládala bohatá loviště. Všichni se těšili na okamžik až budou rody opět pospolu a zasednou po roce k velkému posvátnému sněmovnímu ohni. Na okamžik kdy nastanou dny hojnosti klidu a míru.
Ráno jsem se já Mato Tanka opět rozmrzelý, kdo taky ne když opět pravidelně jako každý den, který tato bloketu tráví zde v Čokan tate yumni, s východem slunce přiletí sešikované houfy milých roztomilých zvířátek (komárů) a za hurónského bzučení dělají na Mato Tanky nálety. Ale jinak se den opět vyvedl – snídaně – chléb s máslem, stavba týpí, totem, směnoví kruh, … . A potom opět přišla hodina „H“ - odstraňování vousů. Nu, dobře to dopadlo a Mato Tanka jako nový ikče wičaša se mohl konečně vydat na dlouho očekávanou cestu do vesnice bledých tváří očekávat všechny ikče wičašapi a jejich příruční zavazadla, například stůl, krosny, krabice, spacáky, igelitové tašky, štít, luk i šíp. Všichni přijeli. Po příchodu do Čokan tate yumni samozřejmě všichni nadšením neječeli, z toho krásného pohledu, někteří nadšením i mlčeli. A pak přišla na řadu obvyklá činnost ikče wičašapi – vybírání si týpí, oprava postelí či zhotovování nových. Toto měl pod dohledem velký Wambli Hyavo. Mimochodem po vyzkoušení své nové postele byl velice rozmrzelí, bodejť ne když mu velký náčelník Čan wakpalan ta sdělil: „Nedá se na tom spát.“ Ale Orla to neodradilo, zaťal zuby a začal na ní zkoušet s ikče wičašapi různé polohy lehu. Po každé se zeptal: „Leží se ti dobře?“ a odpověď zněla „Jo.“, „Vyměníš ji za svou postel?“ „Jo“. Koho by to nepotěšilo! Mezitím se Mato Tanka ráchal v bahně a hloubil jezírko a na otázky: „Co to bude?“ říkal „Jezírko“. Potom se setmělo a nastala tma. Přišel čas malého pracovního peta se spoustou informací a indiánská píseň „Bojová Šejenská“ a poté spát. Ale hlasy bylo slyšet a ohně v týpích vidět ještě dlouho.
Poté co začaly pukat ledy, vydali se rody Půlnočních vlků, Medvědic a Modrých volavek na dalekou cestu. Každý kmen opustil své zimoviště a počal hledati stezku vedoucí k údolí Hromů, kde se rozkládala bohatá loviště. Všichni se těšili na okamžik až budou rody opět pospolu a zasednou po roce k velkému posvátnému sněmovnímu ohni. Na okamžik kdy nastanou dny hojnosti klidu a míru.
Ráno jsem se já Mato Tanka opět rozmrzelý, kdo taky ne když opět pravidelně jako každý den, který tato bloketu tráví zde v Čokan tate yumni, s východem slunce přiletí sešikované houfy milých roztomilých zvířátek (komárů) a za hurónského bzučení dělají na Mato Tanky nálety. Ale jinak se den opět vyvedl – snídaně – chléb s máslem, stavba týpí, totem, směnoví kruh, … . A potom opět přišla hodina „H“ - odstraňování vousů. Nu, dobře to dopadlo a Mato Tanka jako nový ikče wičaša se mohl konečně vydat na dlouho očekávanou cestu do vesnice bledých tváří očekávat všechny ikče wičašapi a jejich příruční zavazadla, například stůl, krosny, krabice, spacáky, igelitové tašky, štít, luk i šíp. Všichni přijeli. Po příchodu do Čokan tate yumni samozřejmě všichni nadšením neječeli, z toho krásného pohledu, někteří nadšením i mlčeli. A pak přišla na řadu obvyklá činnost ikče wičašapi – vybírání si týpí, oprava postelí či zhotovování nových. Toto měl pod dohledem velký Wambli Hyavo. Mimochodem po vyzkoušení své nové postele byl velice rozmrzelí, bodejť ne když mu velký náčelník Čan wakpalan ta sdělil: „Nedá se na tom spát.“ Ale Orla to neodradilo, zaťal zuby a začal na ní zkoušet s ikče wičašapi různé polohy lehu. Po každé se zeptal: „Leží se ti dobře?“ a odpověď zněla „Jo.“, „Vyměníš ji za svou postel?“ „Jo“. Koho by to nepotěšilo! Mezitím se Mato Tanka ráchal v bahně a hloubil jezírko a na otázky: „Co to bude?“ říkal „Jezírko“. Potom se setmělo a nastala tma. Přišel čas malého pracovního peta se spoustou informací a indiánská píseň „Bojová Šejenská“ a poté spát. Ale hlasy bylo slyšet a ohně v týpích vidět ještě dlouho.
Anpetu Společné řeči
Uplynulo mnoho a mnoho zim od doby, kdy rudý muž nežil v rodech, nýbrž lovil jedl i nocoval osamocen. Nakonec pochopil, že takto zbytečně plýtvá silami a začal se sdružovat do skupin. Ale ouha. Každý mluvil jinou řečí. Nemohli se na mnohém domluvit. A tehdy zasáhl Wakantanka. Jeho posel Pták bouře jim přinesl veliký dar – SPOLEČNOU ŘEČ. Dar se kterým se musí zacházet moudře a uvážlivě. Dovede pohladit i zranit.
Ráno jsme se probudili a dobře jsme se vyspali. Šel jsem něco udělat do kuchyňky potom jsme šli na pozdrav slunci. Vrátili jsme se do kuchyňky a udělali snídani. A pak někdo zapálil oheň pod brutarem. Nasekal jsem s Michalem dříví. Potom byla svačina, po svačině jsem si udělal hlasovací hůlku, potom byl oběd. Po obědě mi bratr omylem sekl do prostředníčku a šli jsme do jezera. Přišli jsme do tábora a nasvačili jsme se. Po svačině začalo bouřit a pršet.
Keya Woohiki Pa
Uplynulo mnoho a mnoho zim od doby, kdy rudý muž nežil v rodech, nýbrž lovil jedl i nocoval osamocen. Nakonec pochopil, že takto zbytečně plýtvá silami a začal se sdružovat do skupin. Ale ouha. Každý mluvil jinou řečí. Nemohli se na mnohém domluvit. A tehdy zasáhl Wakantanka. Jeho posel Pták bouře jim přinesl veliký dar – SPOLEČNOU ŘEČ. Dar se kterým se musí zacházet moudře a uvážlivě. Dovede pohladit i zranit.
Ráno jsme se probudili a dobře jsme se vyspali. Šel jsem něco udělat do kuchyňky potom jsme šli na pozdrav slunci. Vrátili jsme se do kuchyňky a udělali snídani. A pak někdo zapálil oheň pod brutarem. Nasekal jsem s Michalem dříví. Potom byla svačina, po svačině jsem si udělal hlasovací hůlku, potom byl oběd. Po obědě mi bratr omylem sekl do prostředníčku a šli jsme do jezera. Přišli jsme do tábora a nasvačili jsme se. Po svačině začalo bouřit a pršet.
Keya Woohiki Pa
Anpetu Kapky
I nebezpečí se vloudilo do vesnice starých Knacamgalů. Podlé bledé tváři se zachtělo území, na kterém tábořili. Proto rozhodl se běloch zabíti Velkého Knacamgala. Věděl, že bez náčelníka nebude kmen pevný a že se mu povede snáze vyhnat bojovníky, squaws, děti i stařešiny. Bledá tvář však byl zbabělec. Neodvažoval se utkati s Velkým Knacamgalem v souboji, neboť tušil, že by ho statečný náčelník brzy poslal do věčných lovišť. Jsa zbaven veškeré hrdosti a mužné odvahy, připlížil se k válečníkovi ze zálohy. Vystrašen víc něž stará squaw vystřelil Knacamgalovi v týl. Avšak Wakantanka bdí stále nad svými dětmi. V poslední chvíli seslal zemi jedinou velikou kapku vody, která srazila letící kulku k zemi. Náčelník byl zachráněn a zbabělec po zásluze potrestán. Od těch dob slaví Knacamgalové Den kapky a vždy před deštěm písněmi vítejí jeho první kapky.
Do dnešního studeného rána mě vnesla Mato Čikalan se slovy: „Vstávej máš službu.“ Rychle jsem se převlékla do teplých tepláků a vyrazila ke kuchyni, kde už na mě čekala Mato Čikalan s Pumou, které počaly vyrábět tvarohovou pomazánku. Až jsem s ostatními udělala snídani, šli jsme na Pozdrav Slunci, kde už ostatní ikče wičašapi snažili (pouze snažili) vylézt ze svých vyhřátých spacáků za neustálého Medvědova počítání. Pouze Mrštné Žabce se to nepovedlo. Za trest vedla rozcvičku. Po ranním Wo o po sněmu začal opravdový Anpetu strávený činorodým ruchem. Počínaje bodováním v našich tee-pee, kdy Wikoškapi Kan jásaly, Wikoškapi bědovaly a Hokšilanpi pro jistotu neříkali nic, pokračujíce Wičoškate komickou, která končila u dopoledního Wo, dále následovala další Wičoškate chuti, čichu a postřehu, kde si Ikče Wičašapi mohli ověřit své znalosti nejen z kuchyně a zdejší louky a lesa, ale i své mozečky při zkoušce postřech. Potom bylo polední Wo. Po tomto Wo, kdy si každý ikče wičaša odpočinul se začaly dělat přípravy na veliký Očeti Tanka do kterých se zahrnovaly výroby laveček a různých ozdůbek. Večer slavnostně začal Očeti Tanka, kde byli uvítáni noví členové kmene. Naučili jsme se novou Olowan od Wanbli Huiyawo, který nás naučil také tanec „ušlapávání trávy“ a „namlouvací tanec“. Po dalších Oloeanpi nás Čan Wakpalan Ta zahnala spát.
Milý Úsměv
I nebezpečí se vloudilo do vesnice starých Knacamgalů. Podlé bledé tváři se zachtělo území, na kterém tábořili. Proto rozhodl se běloch zabíti Velkého Knacamgala. Věděl, že bez náčelníka nebude kmen pevný a že se mu povede snáze vyhnat bojovníky, squaws, děti i stařešiny. Bledá tvář však byl zbabělec. Neodvažoval se utkati s Velkým Knacamgalem v souboji, neboť tušil, že by ho statečný náčelník brzy poslal do věčných lovišť. Jsa zbaven veškeré hrdosti a mužné odvahy, připlížil se k válečníkovi ze zálohy. Vystrašen víc něž stará squaw vystřelil Knacamgalovi v týl. Avšak Wakantanka bdí stále nad svými dětmi. V poslední chvíli seslal zemi jedinou velikou kapku vody, která srazila letící kulku k zemi. Náčelník byl zachráněn a zbabělec po zásluze potrestán. Od těch dob slaví Knacamgalové Den kapky a vždy před deštěm písněmi vítejí jeho první kapky.
Do dnešního studeného rána mě vnesla Mato Čikalan se slovy: „Vstávej máš službu.“ Rychle jsem se převlékla do teplých tepláků a vyrazila ke kuchyni, kde už na mě čekala Mato Čikalan s Pumou, které počaly vyrábět tvarohovou pomazánku. Až jsem s ostatními udělala snídani, šli jsme na Pozdrav Slunci, kde už ostatní ikče wičašapi snažili (pouze snažili) vylézt ze svých vyhřátých spacáků za neustálého Medvědova počítání. Pouze Mrštné Žabce se to nepovedlo. Za trest vedla rozcvičku. Po ranním Wo o po sněmu začal opravdový Anpetu strávený činorodým ruchem. Počínaje bodováním v našich tee-pee, kdy Wikoškapi Kan jásaly, Wikoškapi bědovaly a Hokšilanpi pro jistotu neříkali nic, pokračujíce Wičoškate komickou, která končila u dopoledního Wo, dále následovala další Wičoškate chuti, čichu a postřehu, kde si Ikče Wičašapi mohli ověřit své znalosti nejen z kuchyně a zdejší louky a lesa, ale i své mozečky při zkoušce postřech. Potom bylo polední Wo. Po tomto Wo, kdy si každý ikče wičaša odpočinul se začaly dělat přípravy na veliký Očeti Tanka do kterých se zahrnovaly výroby laveček a různých ozdůbek. Večer slavnostně začal Očeti Tanka, kde byli uvítáni noví členové kmene. Naučili jsme se novou Olowan od Wanbli Huiyawo, který nás naučil také tanec „ušlapávání trávy“ a „namlouvací tanec“. Po dalších Oloeanpi nás Čan Wakpalan Ta zahnala spát.
Milý Úsměv
Anpetu Pěti šípů
Dávno tomu již, co Ostrý Nůž vykopal válečnickou sekeru a zbarvil líce válečnými barvami, chráníc svůj kmen před Vraními indiány. Zbabělí kojoti napadali vesnici, zatímco muži lovili tatankapi. Bylo jich jako čan v lese, ale jejich divoký povyk se brzy změnil v zoufalý nářek. Zděšeně prchali před mladými hokšilanpi, déšť jejich šípů byl nemilosrdný. Vesnici zachránilo střelecké umění. Každý z chlapců dokázal vystřelit pět šípů najednou.
Dnes mě probudil náčelník našeho rodu Mato a řekl: „Spěchej máš službu.“ Za chvíli jsem byla v kuchyni a připravovala jsem snídani. Po snídani byl sněm, ve kterém se rozdávaly zuby a drápy. Po sněmu jsme se rozdělili na skupinky. Pak bylo dopolední Wo. Pak jsem si dělala luk. Po odpoledním Wo jsme hráli hry.
Malý Svišť
Dávno tomu již, co Ostrý Nůž vykopal válečnickou sekeru a zbarvil líce válečnými barvami, chráníc svůj kmen před Vraními indiány. Zbabělí kojoti napadali vesnici, zatímco muži lovili tatankapi. Bylo jich jako čan v lese, ale jejich divoký povyk se brzy změnil v zoufalý nářek. Zděšeně prchali před mladými hokšilanpi, déšť jejich šípů byl nemilosrdný. Vesnici zachránilo střelecké umění. Každý z chlapců dokázal vystřelit pět šípů najednou.
Dnes mě probudil náčelník našeho rodu Mato a řekl: „Spěchej máš službu.“ Za chvíli jsem byla v kuchyni a připravovala jsem snídani. Po snídani byl sněm, ve kterém se rozdávaly zuby a drápy. Po sněmu jsme se rozdělili na skupinky. Pak bylo dopolední Wo. Pak jsem si dělala luk. Po odpoledním Wo jsme hráli hry.
Malý Svišť
Anpetu Zbloudilého šamana
Prsty dvou bojovníků by nestačily spočítat, kolik dnů byla tehdy obloha černá, jak dlouho strašlivá bouře proudy vody zkrápěla prérijní trávu. Když skončila a voda opadla. Ženy hledajíc co vše vzala, zřely, že také něco přinesla. Zubožená postava choulila se pod stromem. Byl to muž, co víc, velký kouzelník. Za záchranu života naučil Knacamgaly spoustu nového, především, jim však dal měď, čímž byly tomahawky bojovníků silnější, než kdy jindy.
Dnešní ráno mě probudil jako obvykle náčelník služebního rodu Wanbli Hya Wo. Pomalu jsem došla do kuchyně a s Řekuškou jsme začaly mazat chléb rybí pomazánkou. Za chvíli se přiloudala Wičanhpi Maka, která se probudila a přestože jí bylo špatně, pomohla nám se snídaní. Potom byl pozdrav slunci a rozcvička, na které jsme bohužel nebyli. Vedl ji Mato Tanka a Ehantanhan Omaha. V kuchyni jsme slyšeli různé skřeky a výkřiky. Po snídani byl sněm, kterého se neúčastnil Wanbli Hya Wo a Hbitý Lišák (Šunka Ša Šni Kuža), protože šli do otonwe wašičunpi nakoupit zásoby jídla. Na sněmu si Mrštná Žabka požádala o plnění orlího pera za mlčení, ale bohužel ho porušila. Po sněmu jsme se vydali do čontanka nasbírat zásoby čan. Pak byla svačina – loupák s ½ rajčete. Po dopoledním wo jsme se odebrali do lesa, kde byla hra, která spočívala v tom, že se podle mapy mělo najít místo, kde mělo údajně být místo na dolování zlata. Tam se měla zapíchnout hůlka. To se podařilo pouze Mustangovi, Tankapimu a Jiskře. Těsně před obědem přiběhli dvě wikoškapi Malý Svišť a Zuzka od odpadové jámy s ohořelým papírem v ruce. Byl tam dopis od wašičunpi z Újezda, kteří od nás žádají 500 Kč jinak že nás napadnou. Ikče wičašapi se samozřejmě nebojí, a tak mávli nad dopisem rukou. Na výborný oběd, který vařili Malá Medvědice, Suchá Vrba a Orel, byly špagety. Já s Řekou jsme šly umývat nádobí a skončily jsme v 15:45. a protože na svačinu byla nugeta, trvaly jsme na tom, aby byla podle plánu v 16:00, i když byla pouze 1 hodina po obědě. Čan Wakpalan tě se to moc nelíbilo, ale přece jenom jsme svačili něco po 16. hodině. Ke svačině jsme měli divadlo. Hokšilanpi a pozděli wikoškapi bojovali přivázáni lanem ke kůlu koženými noži. Další hrou tohoto odpoledne byla látka s obrázky. Mezitím chudáčci Petra a Mato Čikalan pekli v kuchyni bavorské vdolečky. Najednou jsme uslyšeli řev. Malá Véra sáhla rukou na rozpálenou trubku od pece. Petra ji hned vzala a utíkala k pumpě, rychle přiběhla Milý Úsměv se svou lékárničkou. Všechno bylo naštěstí v pořádku. Po této příhodě se tancovalo. Wanbli a Čan Wakpalan Ta nás naučili dva tance wašičunpi a potom jsme opakovali Rufus. Pak Mato Čikalan přinesla dlouho očekávané bavoráčky. Byly výborné, ale někteří stále nespokojení ikče wičašapi si stěžovali, že je tam moc oleje. To už byla tma a začal sněm a po něm noční hra. Ta se hrála pouze chvíli, protože všichni (skoro) byli chyceni od vlků (náčelníků). Pro volavky však den neskončil, čekali je ještě hlídky. Dnešní noc nás nikdo nenapadl. A tak jsme šťastně dožili rána.
Anpetu Wašte
Prsty dvou bojovníků by nestačily spočítat, kolik dnů byla tehdy obloha černá, jak dlouho strašlivá bouře proudy vody zkrápěla prérijní trávu. Když skončila a voda opadla. Ženy hledajíc co vše vzala, zřely, že také něco přinesla. Zubožená postava choulila se pod stromem. Byl to muž, co víc, velký kouzelník. Za záchranu života naučil Knacamgaly spoustu nového, především, jim však dal měď, čímž byly tomahawky bojovníků silnější, než kdy jindy.
Dnešní ráno mě probudil jako obvykle náčelník služebního rodu Wanbli Hya Wo. Pomalu jsem došla do kuchyně a s Řekuškou jsme začaly mazat chléb rybí pomazánkou. Za chvíli se přiloudala Wičanhpi Maka, která se probudila a přestože jí bylo špatně, pomohla nám se snídaní. Potom byl pozdrav slunci a rozcvička, na které jsme bohužel nebyli. Vedl ji Mato Tanka a Ehantanhan Omaha. V kuchyni jsme slyšeli různé skřeky a výkřiky. Po snídani byl sněm, kterého se neúčastnil Wanbli Hya Wo a Hbitý Lišák (Šunka Ša Šni Kuža), protože šli do otonwe wašičunpi nakoupit zásoby jídla. Na sněmu si Mrštná Žabka požádala o plnění orlího pera za mlčení, ale bohužel ho porušila. Po sněmu jsme se vydali do čontanka nasbírat zásoby čan. Pak byla svačina – loupák s ½ rajčete. Po dopoledním wo jsme se odebrali do lesa, kde byla hra, která spočívala v tom, že se podle mapy mělo najít místo, kde mělo údajně být místo na dolování zlata. Tam se měla zapíchnout hůlka. To se podařilo pouze Mustangovi, Tankapimu a Jiskře. Těsně před obědem přiběhli dvě wikoškapi Malý Svišť a Zuzka od odpadové jámy s ohořelým papírem v ruce. Byl tam dopis od wašičunpi z Újezda, kteří od nás žádají 500 Kč jinak že nás napadnou. Ikče wičašapi se samozřejmě nebojí, a tak mávli nad dopisem rukou. Na výborný oběd, který vařili Malá Medvědice, Suchá Vrba a Orel, byly špagety. Já s Řekou jsme šly umývat nádobí a skončily jsme v 15:45. a protože na svačinu byla nugeta, trvaly jsme na tom, aby byla podle plánu v 16:00, i když byla pouze 1 hodina po obědě. Čan Wakpalan tě se to moc nelíbilo, ale přece jenom jsme svačili něco po 16. hodině. Ke svačině jsme měli divadlo. Hokšilanpi a pozděli wikoškapi bojovali přivázáni lanem ke kůlu koženými noži. Další hrou tohoto odpoledne byla látka s obrázky. Mezitím chudáčci Petra a Mato Čikalan pekli v kuchyni bavorské vdolečky. Najednou jsme uslyšeli řev. Malá Véra sáhla rukou na rozpálenou trubku od pece. Petra ji hned vzala a utíkala k pumpě, rychle přiběhla Milý Úsměv se svou lékárničkou. Všechno bylo naštěstí v pořádku. Po této příhodě se tancovalo. Wanbli a Čan Wakpalan Ta nás naučili dva tance wašičunpi a potom jsme opakovali Rufus. Pak Mato Čikalan přinesla dlouho očekávané bavoráčky. Byly výborné, ale někteří stále nespokojení ikče wičašapi si stěžovali, že je tam moc oleje. To už byla tma a začal sněm a po něm noční hra. Ta se hrála pouze chvíli, protože všichni (skoro) byli chyceni od vlků (náčelníků). Pro volavky však den neskončil, čekali je ještě hlídky. Dnešní noc nás nikdo nenapadl. A tak jsme šťastně dožili rána.
Anpetu Wašte
Anpetu Prasklé tětivy
Před mnoha lety lovili bojovníci kmene Knacamgalů bizony na nedalekých pláních. Lov se statečným AKIČITAPI velmi dařil. Po lovu, když už ulovené bizony obcházeli WIKOŠKAPI a začínali po pláních rozdělávat oheň, spatřil náčelník posvátného bílého bizona, který býval viděn jen velmi málo. Náčelník rozradostněn úspěchem lovu pustil se do jeho pronásledování. Ostatní bojovníci, kteří jej doprovázeli, snažili se svého náčelníka varovat, nechť se nenechá unést svou vášní, vždyť ví, že posvátný bizon nesmí být nikým uloven. Náčelník však nedbal varování a dále bílého bizona sledoval. Když si byl jist, že srdce bílého bizona bude zasaženo jeho šípem, pečlivě zamířil a chtěl vystřelit. V tom však zasáhl Velký Wakantanka a náčelníkovi praskla tětiva. Od té doby Knacamgalové vědí, jak důležité je ovládat své vášně.
Po ranním Wo vybraly jednotlivé rody svůj nejlepší luk a šíp a shromáždili jsme se u sněmovního ohně a potom jsme začali soutěžit. Soutěž spočívala v tom, že každý jednotlivec střílel do dálky a v místě, kde se šíp zabodl, začal další odtud střílel znovu. Pokud se však šíp nezabodl do země musel se celý rod vrátit na místo odkud střílel předtím. Ještě jsme však nedostříleli ani do půlky určené trasy, když ji přerušil déšť a my jsme se rozprchli do tábora. Po svačině se jednotlivý Wikoškapi a Hokšilanpi podle zájmu shromáždili v jednom tee-pee. V jednom byli ikče wičašapi, kteří měli zájem naučit se orientaci v přírodě, kterou nás učil Wambli Huya Wo a potom Ehantanhan Omaha. Ostatní se učili od Mato Tanky základy archeologie (rozdělávání ohně, stavění pece). Protože Půlnoční Vlci byli služební rod, museli umývat hordu nádobí Uvítali nejen oni, ale i ostatní ikče wičašapi příjemné osvěžení v podobě koupele. Suchá Vrba zkontrolovala Hokšilanpi jestli mají čisté ponožky a slipy, přičemž Šunkaša Šnikuža prohlásil, že má sice nové slipy, ale neví od kdy! Po hygieně odešli Hokšilanpi na dřevo a Wikoškapi se shromáždili v jídelně, aby si zahráli živé pexeso, když však byla naše vesnice přepadena neznámým Wašičunpem. Při jeho náhlém útoku a střelbě se všichni tak polekali a zůstali stát místo toho, aby se rozprchli. Veselá Srnka, která se držela kůlu od jídelny, byla po dlouhém boji odvlečena pryč, avšak díky její mrštnosti se mu dokázala vyvléknout. Odvážné Wikoškapi běželi Srnce na pomoc a potom stopovali kam se vetřelec ukryl. Hokšilanpi, kteří uslyšeli výstřely se vrátili rychle zpět, oblékli si bojové oděvy, vykopali válečnou sekeru a vydali se na Wašičuna. Po krátkém stopování jsme ho objevili na louce, kde jsme ho obklíčili, svázali a odvedli do tábora. Po krátkém mučení v mírném dešti se nám se vším svěřil a náčelníci se rozhodli pro boj Wanbli Hyawo s bledou tváří, která boj čestně vyhrála. Nakonec jsme s ním vykouřili dýmku míru na večerním sněmu.
Puma
Před mnoha lety lovili bojovníci kmene Knacamgalů bizony na nedalekých pláních. Lov se statečným AKIČITAPI velmi dařil. Po lovu, když už ulovené bizony obcházeli WIKOŠKAPI a začínali po pláních rozdělávat oheň, spatřil náčelník posvátného bílého bizona, který býval viděn jen velmi málo. Náčelník rozradostněn úspěchem lovu pustil se do jeho pronásledování. Ostatní bojovníci, kteří jej doprovázeli, snažili se svého náčelníka varovat, nechť se nenechá unést svou vášní, vždyť ví, že posvátný bizon nesmí být nikým uloven. Náčelník však nedbal varování a dále bílého bizona sledoval. Když si byl jist, že srdce bílého bizona bude zasaženo jeho šípem, pečlivě zamířil a chtěl vystřelit. V tom však zasáhl Velký Wakantanka a náčelníkovi praskla tětiva. Od té doby Knacamgalové vědí, jak důležité je ovládat své vášně.
Po ranním Wo vybraly jednotlivé rody svůj nejlepší luk a šíp a shromáždili jsme se u sněmovního ohně a potom jsme začali soutěžit. Soutěž spočívala v tom, že každý jednotlivec střílel do dálky a v místě, kde se šíp zabodl, začal další odtud střílel znovu. Pokud se však šíp nezabodl do země musel se celý rod vrátit na místo odkud střílel předtím. Ještě jsme však nedostříleli ani do půlky určené trasy, když ji přerušil déšť a my jsme se rozprchli do tábora. Po svačině se jednotlivý Wikoškapi a Hokšilanpi podle zájmu shromáždili v jednom tee-pee. V jednom byli ikče wičašapi, kteří měli zájem naučit se orientaci v přírodě, kterou nás učil Wambli Huya Wo a potom Ehantanhan Omaha. Ostatní se učili od Mato Tanky základy archeologie (rozdělávání ohně, stavění pece). Protože Půlnoční Vlci byli služební rod, museli umývat hordu nádobí Uvítali nejen oni, ale i ostatní ikče wičašapi příjemné osvěžení v podobě koupele. Suchá Vrba zkontrolovala Hokšilanpi jestli mají čisté ponožky a slipy, přičemž Šunkaša Šnikuža prohlásil, že má sice nové slipy, ale neví od kdy! Po hygieně odešli Hokšilanpi na dřevo a Wikoškapi se shromáždili v jídelně, aby si zahráli živé pexeso, když však byla naše vesnice přepadena neznámým Wašičunpem. Při jeho náhlém útoku a střelbě se všichni tak polekali a zůstali stát místo toho, aby se rozprchli. Veselá Srnka, která se držela kůlu od jídelny, byla po dlouhém boji odvlečena pryč, avšak díky její mrštnosti se mu dokázala vyvléknout. Odvážné Wikoškapi běželi Srnce na pomoc a potom stopovali kam se vetřelec ukryl. Hokšilanpi, kteří uslyšeli výstřely se vrátili rychle zpět, oblékli si bojové oděvy, vykopali válečnou sekeru a vydali se na Wašičuna. Po krátkém stopování jsme ho objevili na louce, kde jsme ho obklíčili, svázali a odvedli do tábora. Po krátkém mučení v mírném dešti se nám se vším svěřil a náčelníci se rozhodli pro boj Wanbli Hyawo s bledou tváří, která boj čestně vyhrála. Nakonec jsme s ním vykouřili dýmku míru na večerním sněmu.
Puma
Anpetu Dvou měsíců
Jednou chvástal se mladý Knacamgal Velká Noha, že vydá se do otonwe wašičunpi a všechny obyvatele si tam podmaní. Nikdo nevěnoval chvástounovi pozornost, ale on se přesto vydal na cestu. První budova kam v otonwe vstoupil byl saloon. Tamní wašičunpi hned věděli kolik uhodilo, a proto nalili Velké Noze plnou sklenici miniwakanu. I stalo se, když se vracel ikče wičaša do ležení, měl již v sobě sklenic více. A tu co nevidí! Na obloze září dva měsíce. Zděšeně se odpotácel do tábora. Když ho však uviděl náčelník, hned věděl, že tuto vidinu způsobil miniwakan. Velká Noha si vysloužil posměch a ikče wičašapi se mini wakanu od těch dob raději vyhýbají.
Dnešní ráno proběhlo zcela v klidu. Po chutném ranním Wo se ikče wičašapi odebrali do svých tee-pee, aby se připravili na ranní sněm. Jelikož ráno nepršelo, náčelníci rozhodli, že je možné dohrát hru v lukostřelbě, kterou jsme včera kvůli špatnému počasí museli odložit. Bojovalo se do posledního okanžiku. Sice už ne, mezi všemi třemi rody, ale jen mezi medvědicemi a vlky, protože volavky už dávno s velkým předstihem zvítězily. Nakonec na druhém místě skončili medvědice a vlkům připadlo čestné třetí místo. Po dopoledním Wo, se ikče wičašapi začali připravovat na příjezd svých bílých přátel. Poté se mnozí odebrali do jídelny, kde se naučili vyrábět korálkové prstýnky. Ještě před poledním Wo přijeli první návštěvníci, tetelící se radostně, že spatří své ratolesti. Všem Wašičumpi, kteří přijeli o něco později, bylo navrhnuto, aby zde, v Čokan Tate Yumni, počkali a vykouřili s velkým náčelníkem a radou starších dýmku míru. Očekávalo se, že se sněm bude konat venku. Bylo to však pouhé očekávání. Z ničeho nic, tedy přesněji z ohromných mraků visících na nebi celý den, se začaly řinout proudy vody. Sněm se tedy konal ve stanu Hokšilanpi. Po vykouření dýmky míru ikče wičašapi zapěli Wašičunpi mnoho krásných, indiánských písní, které byly podle zásluhy oceněny uznalým kýváním hlavou. Po sněmu se Wašičunpi odebrali do svých domovů a ikče wičašapi se shromáždili mezi dvěma tee-pee, kde jim byla vysvětlena pravidla nové orientační hry. V blízkém i vzdálením okolí byly rozmístěny papíry s nálepkami, které se měly nalepovat na jiný papír, do příslušných políček. Stanovišť bylo celkem 18, a na každé se muselo běhat jednotlivě. Hra trvala až do večerního Wo., a i přes něj. Po večerním Wo se konal večerní sněm, který byl pro mě velmi důležitý. Bylo mi na něm totiž uděleno krásné indiánské jméno.
Umí Radit
Jednou chvástal se mladý Knacamgal Velká Noha, že vydá se do otonwe wašičunpi a všechny obyvatele si tam podmaní. Nikdo nevěnoval chvástounovi pozornost, ale on se přesto vydal na cestu. První budova kam v otonwe vstoupil byl saloon. Tamní wašičunpi hned věděli kolik uhodilo, a proto nalili Velké Noze plnou sklenici miniwakanu. I stalo se, když se vracel ikče wičaša do ležení, měl již v sobě sklenic více. A tu co nevidí! Na obloze září dva měsíce. Zděšeně se odpotácel do tábora. Když ho však uviděl náčelník, hned věděl, že tuto vidinu způsobil miniwakan. Velká Noha si vysloužil posměch a ikče wičašapi se mini wakanu od těch dob raději vyhýbají.
Dnešní ráno proběhlo zcela v klidu. Po chutném ranním Wo se ikče wičašapi odebrali do svých tee-pee, aby se připravili na ranní sněm. Jelikož ráno nepršelo, náčelníci rozhodli, že je možné dohrát hru v lukostřelbě, kterou jsme včera kvůli špatnému počasí museli odložit. Bojovalo se do posledního okanžiku. Sice už ne, mezi všemi třemi rody, ale jen mezi medvědicemi a vlky, protože volavky už dávno s velkým předstihem zvítězily. Nakonec na druhém místě skončili medvědice a vlkům připadlo čestné třetí místo. Po dopoledním Wo, se ikče wičašapi začali připravovat na příjezd svých bílých přátel. Poté se mnozí odebrali do jídelny, kde se naučili vyrábět korálkové prstýnky. Ještě před poledním Wo přijeli první návštěvníci, tetelící se radostně, že spatří své ratolesti. Všem Wašičumpi, kteří přijeli o něco později, bylo navrhnuto, aby zde, v Čokan Tate Yumni, počkali a vykouřili s velkým náčelníkem a radou starších dýmku míru. Očekávalo se, že se sněm bude konat venku. Bylo to však pouhé očekávání. Z ničeho nic, tedy přesněji z ohromných mraků visících na nebi celý den, se začaly řinout proudy vody. Sněm se tedy konal ve stanu Hokšilanpi. Po vykouření dýmky míru ikče wičašapi zapěli Wašičunpi mnoho krásných, indiánských písní, které byly podle zásluhy oceněny uznalým kýváním hlavou. Po sněmu se Wašičunpi odebrali do svých domovů a ikče wičašapi se shromáždili mezi dvěma tee-pee, kde jim byla vysvětlena pravidla nové orientační hry. V blízkém i vzdálením okolí byly rozmístěny papíry s nálepkami, které se měly nalepovat na jiný papír, do příslušných políček. Stanovišť bylo celkem 18, a na každé se muselo běhat jednotlivě. Hra trvala až do večerního Wo., a i přes něj. Po večerním Wo se konal večerní sněm, který byl pro mě velmi důležitý. Bylo mi na něm totiž uděleno krásné indiánské jméno.
Umí Radit
Anpetu Raněného bizona
Ten tatanka kan, raněn a vyčerpán, ztrativ život svůj, zachránil životy naše. Nebyly to wašte anpetupi, vzduch čpěl popelem, wočetapi prchla v dál, jen supi kroužili nad maka spálenou.
Do dnešního studeného a sychravého rána mě probudil Wanbli Hya Wo. Mé tušení, že dnešní den bude studený, se změnilo jakmile jsem vyšla z tee-pee. Potom mé kroky směřovaly ke kuchyni, kde už na mě čekali ostatní z rodu. Asi o půl hodiny později se ozval Orlův líbezný hlásek při ranní olowan. Ikče wičašapi se pomalu začali soukat ze stanu. Jako obvykle se Mrštné Žabce vůbec nechtělo vstávat, snad proto se také doobouvávala venku. Po snídani, která všem chutnala, se ikče wičašapi začali připravovat na sněm. Po sněmu jsme se rozdělili do rodů a šli do lesa na šípy. Po poledním Wo se rod Volavek těšil z toho, že mu končí služba. V krátkém odpočinku ikče wičašapi čikalan připravovali pro ikče wičašapi kan zkoušku o přírodě. Asi za hodinu měla zkouška začít. Protože nastaly zmatky, od kterého ikče wičaša začít, šla Suchá Vrba vše ještě jednou překontrolovat. Po této zkoušce začali všichni vyzvídat, kdo má kolik bodů. Hlavně u Mrštné Žabky a Úsměva nastaly neshody, které později došly až k honičce. Tuto hádku vyřešil Mato Tanka, který řekl, že se obě určitě umístí na stejném místě. Potom už byly obě wikokoškapi spokojené. Následovala svačina, při které se největší hladovci starali hlavně o to, kolik chlebů si můžou vzít. (Zřejmě je tato přírodovědná zkouška ohromě vyčerpala.) Posílení ikče wičašapi znovu ožili a už, už chtěli hrát baseball. Po chvilce oddechu nastoupili a celí šťastní se vžili do hry. Najednou se obloha nad Čokan tate yumni zatáhla a dokonce chvílemi hřmělo. Vystrašení ikče wičašapi se strachovali, že další Anpetu prožijeme opět ve špatném počasí. Nesmíme zapomenout na Ehantanhan Omaha, kratý celý den urputně pracoval (za vedra i zimy) na tkalcovském stavu. Asi v 9:00 hodin nám Suchá Vrba oznámila velmi nemilou věc a to, že půjdeme nocovat někam do lesa. Všichni se vrhli do tee-pee, nastal zmatek. Za stálého ptání „Kam si máme dát batohy? Co si máme obléknout? Už odešli?“ Jsme se v klidu vypravili. Okolo 22:00 hodiny se všichni dostavili ke sněmovnímu ohni, který dnes nehořel. Dostali jsme poslední instrukce např. že máme splývat s přírodou. Za chvíli všichni ikče wičašapi s trochou většími batohy putovali noční přírodou. Za 20 minut byli skoro všichni ikče wičašapi unavení. Začali jsme přemlouvat Mato Tanka a Wambli Hya Wo abychom dále nešli. Čekali jsme jenom na jedno slovo a to: „Dobře, zůstaneme tady“. Konečně!! Honem jsme zalehli. Protože jsme spali na kopci, sjížděli jsme, jak to obyčejně bývá, z kopce dolů. Ráno jsme shledali, že je zde kupodivu tepleji než v tee-pee. Za 15 minut byl každý připraven k odchodu. Netrvalo více něž 10 minut a náčelníci z rodů nás opustili. Každý rod s pomocí mapy a buzoly se musel vrátit zpět do tábora. Nám Volavkám se to podařilo nejrychleji. Medvědice přišli chvíli po nás. Vlkům se zatím nepodařilo dorazit. Všichni doufáme, že se vrátí do večera.
Tichá Řeka
Ten tatanka kan, raněn a vyčerpán, ztrativ život svůj, zachránil životy naše. Nebyly to wašte anpetupi, vzduch čpěl popelem, wočetapi prchla v dál, jen supi kroužili nad maka spálenou.
Do dnešního studeného a sychravého rána mě probudil Wanbli Hya Wo. Mé tušení, že dnešní den bude studený, se změnilo jakmile jsem vyšla z tee-pee. Potom mé kroky směřovaly ke kuchyni, kde už na mě čekali ostatní z rodu. Asi o půl hodiny později se ozval Orlův líbezný hlásek při ranní olowan. Ikče wičašapi se pomalu začali soukat ze stanu. Jako obvykle se Mrštné Žabce vůbec nechtělo vstávat, snad proto se také doobouvávala venku. Po snídani, která všem chutnala, se ikče wičašapi začali připravovat na sněm. Po sněmu jsme se rozdělili do rodů a šli do lesa na šípy. Po poledním Wo se rod Volavek těšil z toho, že mu končí služba. V krátkém odpočinku ikče wičašapi čikalan připravovali pro ikče wičašapi kan zkoušku o přírodě. Asi za hodinu měla zkouška začít. Protože nastaly zmatky, od kterého ikče wičaša začít, šla Suchá Vrba vše ještě jednou překontrolovat. Po této zkoušce začali všichni vyzvídat, kdo má kolik bodů. Hlavně u Mrštné Žabky a Úsměva nastaly neshody, které později došly až k honičce. Tuto hádku vyřešil Mato Tanka, který řekl, že se obě určitě umístí na stejném místě. Potom už byly obě wikokoškapi spokojené. Následovala svačina, při které se největší hladovci starali hlavně o to, kolik chlebů si můžou vzít. (Zřejmě je tato přírodovědná zkouška ohromě vyčerpala.) Posílení ikče wičašapi znovu ožili a už, už chtěli hrát baseball. Po chvilce oddechu nastoupili a celí šťastní se vžili do hry. Najednou se obloha nad Čokan tate yumni zatáhla a dokonce chvílemi hřmělo. Vystrašení ikče wičašapi se strachovali, že další Anpetu prožijeme opět ve špatném počasí. Nesmíme zapomenout na Ehantanhan Omaha, kratý celý den urputně pracoval (za vedra i zimy) na tkalcovském stavu. Asi v 9:00 hodin nám Suchá Vrba oznámila velmi nemilou věc a to, že půjdeme nocovat někam do lesa. Všichni se vrhli do tee-pee, nastal zmatek. Za stálého ptání „Kam si máme dát batohy? Co si máme obléknout? Už odešli?“ Jsme se v klidu vypravili. Okolo 22:00 hodiny se všichni dostavili ke sněmovnímu ohni, který dnes nehořel. Dostali jsme poslední instrukce např. že máme splývat s přírodou. Za chvíli všichni ikče wičašapi s trochou většími batohy putovali noční přírodou. Za 20 minut byli skoro všichni ikče wičašapi unavení. Začali jsme přemlouvat Mato Tanka a Wambli Hya Wo abychom dále nešli. Čekali jsme jenom na jedno slovo a to: „Dobře, zůstaneme tady“. Konečně!! Honem jsme zalehli. Protože jsme spali na kopci, sjížděli jsme, jak to obyčejně bývá, z kopce dolů. Ráno jsme shledali, že je zde kupodivu tepleji než v tee-pee. Za 15 minut byl každý připraven k odchodu. Netrvalo více něž 10 minut a náčelníci z rodů nás opustili. Každý rod s pomocí mapy a buzoly se musel vrátit zpět do tábora. Nám Volavkám se to podařilo nejrychleji. Medvědice přišli chvíli po nás. Vlkům se zatím nepodařilo dorazit. Všichni doufáme, že se vrátí do večera.
Tichá Řeka
Anpetu Ztracené mokasíny
V dávných dobách tancovali náčelníci kmene Knacamgalů tanec zasvěcený duchům lesa. I stalo se jednou, že velký náčelník Haiwatha ztratil při tomto tanci mokasín. Několik dní a nocí celý kmen hledal mokasín, nikdy se jim ho nepodařilo nalézt. Zatím nikdo nenašel náčelnickou mokasínu. Snad ji lesní duchové mají, snad někdo jiný. Kdo ví ….
Dnešní ráno bylo zcela neobvyklé. Probudila jsem se v lese. Mato Tanka a Wambli Huya Wo nám pořád připomínali, že za 20 minut musíme být sbalení. Žádný ranní Wo nebylo, protože jsme se museli z toho místa, kde jsme přespali vrátit do tábora. My vlci jsme dorazili do tábora samozřejmě, jako poslední, což se nedá říct o volavkách a medvědicích. Ty dorazili do tábora jako 1. a 2. za 20 minut a my až za 3 hodiny. Potom bylo Wo a za chvilku odpolední Wo. Mezitím šli hokšilanpi na lakrosové hůlky. Po odpoledním Wo jsme hráli novou hru s míčemi a šli jsme na hodinu k jezírku, až jsme se vrátili, tak bylo obodováno. Dopadlo to špatně. Pak bylo Wo a potom jsme hráli hry. Po hrách bylo večerní Wo. Než začal sněm, tak jsme měli chvilku volna. Potom začal sněm a po sněmu jsme šli spát.
J. N.
V dávných dobách tancovali náčelníci kmene Knacamgalů tanec zasvěcený duchům lesa. I stalo se jednou, že velký náčelník Haiwatha ztratil při tomto tanci mokasín. Několik dní a nocí celý kmen hledal mokasín, nikdy se jim ho nepodařilo nalézt. Zatím nikdo nenašel náčelnickou mokasínu. Snad ji lesní duchové mají, snad někdo jiný. Kdo ví ….
Dnešní ráno bylo zcela neobvyklé. Probudila jsem se v lese. Mato Tanka a Wambli Huya Wo nám pořád připomínali, že za 20 minut musíme být sbalení. Žádný ranní Wo nebylo, protože jsme se museli z toho místa, kde jsme přespali vrátit do tábora. My vlci jsme dorazili do tábora samozřejmě, jako poslední, což se nedá říct o volavkách a medvědicích. Ty dorazili do tábora jako 1. a 2. za 20 minut a my až za 3 hodiny. Potom bylo Wo a za chvilku odpolední Wo. Mezitím šli hokšilanpi na lakrosové hůlky. Po odpoledním Wo jsme hráli novou hru s míčemi a šli jsme na hodinu k jezírku, až jsme se vrátili, tak bylo obodováno. Dopadlo to špatně. Pak bylo Wo a potom jsme hráli hry. Po hrách bylo večerní Wo. Než začal sněm, tak jsme měli chvilku volna. Potom začal sněm a po sněmu jsme šli spát.
J. N.
Anpetu Obětování
V dobách, kdy moudří starové kmene Knacamgala byli ještě malými HOKŠILANPI žili a lovili nejen ČOKAN TATEYIUMNI, ale i v širých okolních ČANPI TINTAPI. TATANKAPI bylo více než prstů na nohou všech IKČE WIČAŠAPI. Místo, kde i v nejtěžších dobách tatankapi oplývala ji nedaleko. Proto Knacamgalové hladověli jen málo a jako dík Wakantanka vždy jednoho tatanka obětovali na pohřebišti tatankapi si později bledá tvář zvaná Jestřáb vystavěla svou osadu. My však i přesto zanecháme svou stopu v prachu těchto míst ….
Dnešní vstávání nebylo moc vítečné. Ještě v polospánku jsem došla do kuchyně, kde jsme chystali neobvyklou snídani (polévku a chleba). Najednou začal Wan Bli Huya Wo zpívat a už tu byla rozcvička. Pak následoval sněm, na kterém jsme se dozvěděli, že po sněmu půjdeme do Otonwe bledých tváří → do Boskovic. Rychle jsme se zabalili a šli jsme si rozebrat svačinu. Pak jsme vyšli. V táboře zůstal Olowan Tate Yumni a Wičoškate Ota. V Boskovicích jsme byli asi za 45 minut. Hodinku jsme měli rozchod a pak jsme šli do Westernového městečka k indiánům. Na místě, kde jsme platili 10 Kč za vstupné, jsme se dozvěděli nemilou zprávu. Pán, který nás prováděl, nám oznámil, že chce koupit „naši“ louku a vystavět tam ranč a dělat indiánské tábory s výukou na koních. No, byli jsme hrozně nadšení. Pak jsme šli dál. Z palouku, kde byly indiánské tee-pee, jsme vyděli W. městečko. Protože tam byli zrovna dva koně, vozili jsme se. Pak jsme šli do tee-pee k indiánům. Taky jsme stříleli z luku (na pytel) a šli jsme dolů do městečka do salonu. Nakonec jsme se vrátili zpět k indiánům a kdo chtěl, hrál lakros. Asi kolem 18:00 hodiny jsme odešli. Přišli jsme do tábora a už na nás čekala hrozně dobrá večeře (filé s bramborami). Vypadalo to, že se půjdeme koupat do jezírka, jenže zase přišli mraky a i pršelo. Mezitím jsem šla s Umí Radit do Újezda za paní Včelařovou s kosou. Mraky se sice přehnaly, ale přišly zase další. Sněm nakonec byl v tee-pee u hokšilanpi. Dnešní den nebyl významný jenom tím, že jsme se seznámili s novými indiány, ale hlavně tím, že Čan Wakpalan Ta oslavila své narozeniny.
Veselá Srnka
V dobách, kdy moudří starové kmene Knacamgala byli ještě malými HOKŠILANPI žili a lovili nejen ČOKAN TATEYIUMNI, ale i v širých okolních ČANPI TINTAPI. TATANKAPI bylo více než prstů na nohou všech IKČE WIČAŠAPI. Místo, kde i v nejtěžších dobách tatankapi oplývala ji nedaleko. Proto Knacamgalové hladověli jen málo a jako dík Wakantanka vždy jednoho tatanka obětovali na pohřebišti tatankapi si později bledá tvář zvaná Jestřáb vystavěla svou osadu. My však i přesto zanecháme svou stopu v prachu těchto míst ….
Dnešní vstávání nebylo moc vítečné. Ještě v polospánku jsem došla do kuchyně, kde jsme chystali neobvyklou snídani (polévku a chleba). Najednou začal Wan Bli Huya Wo zpívat a už tu byla rozcvička. Pak následoval sněm, na kterém jsme se dozvěděli, že po sněmu půjdeme do Otonwe bledých tváří → do Boskovic. Rychle jsme se zabalili a šli jsme si rozebrat svačinu. Pak jsme vyšli. V táboře zůstal Olowan Tate Yumni a Wičoškate Ota. V Boskovicích jsme byli asi za 45 minut. Hodinku jsme měli rozchod a pak jsme šli do Westernového městečka k indiánům. Na místě, kde jsme platili 10 Kč za vstupné, jsme se dozvěděli nemilou zprávu. Pán, který nás prováděl, nám oznámil, že chce koupit „naši“ louku a vystavět tam ranč a dělat indiánské tábory s výukou na koních. No, byli jsme hrozně nadšení. Pak jsme šli dál. Z palouku, kde byly indiánské tee-pee, jsme vyděli W. městečko. Protože tam byli zrovna dva koně, vozili jsme se. Pak jsme šli do tee-pee k indiánům. Taky jsme stříleli z luku (na pytel) a šli jsme dolů do městečka do salonu. Nakonec jsme se vrátili zpět k indiánům a kdo chtěl, hrál lakros. Asi kolem 18:00 hodiny jsme odešli. Přišli jsme do tábora a už na nás čekala hrozně dobrá večeře (filé s bramborami). Vypadalo to, že se půjdeme koupat do jezírka, jenže zase přišli mraky a i pršelo. Mezitím jsem šla s Umí Radit do Újezda za paní Včelařovou s kosou. Mraky se sice přehnaly, ale přišly zase další. Sněm nakonec byl v tee-pee u hokšilanpi. Dnešní den nebyl významný jenom tím, že jsme se seznámili s novými indiány, ale hlavně tím, že Čan Wakpalan Ta oslavila své narozeniny.
Veselá Srnka
Anpetu Lovu
Lov neskončil dobře. Třetí List byl zahnán medvědem až k tajemné jeskyni. Zahlédnuv vetchého strážce uposlechl jeho výzvu a vstoupil. To je ta věc, kterou potřebuješ. Ohnutá větev a proutek s pírky, divil se Třetí List. Poslechl však tajemný hlas, čímž indiánům přinesl nejlepší zbraň luk a šípy.
Dnes nás Wanbli hyuavo probudil až o půl osmé, neboť ikče wyčašapi byli velmi unavení. Po snídani jsme zkoušeli střílet z itazipapi. Potom začala wičoškate lov na tatokalan, přičemž ikče wičašapi hledali zraněná zvířata, aby je mohli lovit. Po poledním wo se okče wičašapi vydali k ble. Když jsme se vrátili, snažili se někteří o indiánské wo. Dnešním dnem jsme se také dozvěděli, že já, Anpetu wašte, Mrštná žabka, Ohnivý panter, Tatankapi akutapi, Šunka ša šni kuža a Tašunka witko půjdeme s Mato čikalan, Wanbli hyuavo a Mato tanka na dalekou pouť do rezervace knacamgalů. K večeru jsme ti, kteří jdou na pouť poprvé zkusili initipi. Všem se to moc líbilo. Večer byl očeti tanka.
Wičanhpi Maka
Lov neskončil dobře. Třetí List byl zahnán medvědem až k tajemné jeskyni. Zahlédnuv vetchého strážce uposlechl jeho výzvu a vstoupil. To je ta věc, kterou potřebuješ. Ohnutá větev a proutek s pírky, divil se Třetí List. Poslechl však tajemný hlas, čímž indiánům přinesl nejlepší zbraň luk a šípy.
Dnes nás Wanbli hyuavo probudil až o půl osmé, neboť ikče wyčašapi byli velmi unavení. Po snídani jsme zkoušeli střílet z itazipapi. Potom začala wičoškate lov na tatokalan, přičemž ikče wičašapi hledali zraněná zvířata, aby je mohli lovit. Po poledním wo se okče wičašapi vydali k ble. Když jsme se vrátili, snažili se někteří o indiánské wo. Dnešním dnem jsme se také dozvěděli, že já, Anpetu wašte, Mrštná žabka, Ohnivý panter, Tatankapi akutapi, Šunka ša šni kuža a Tašunka witko půjdeme s Mato čikalan, Wanbli hyuavo a Mato tanka na dalekou pouť do rezervace knacamgalů. K večeru jsme ti, kteří jdou na pouť poprvé zkusili initipi. Všem se to moc líbilo. Večer byl očeti tanka.
Wičanhpi Maka
Anpetu Pískajícího komára
Smutek zachvátil srdce Šedého Vlka. Válečník Malá Stopa mu nedal svou ČUNKŠI ani za tři nejlepší tašunka. Lkaje u řeky sehnul se pro pár kapek vody, když se vítr prohnal rákosím a on uslyšel neznámý zvuk. Ach toť jen komár, jenž kroužil nad hladinou. Šedý Vlk se však zaradoval. Posvátná věc vyluzující hlas komára Malou Stopu jistě obměkčí. Tehdy tedy vyřezal dřevo, které wašičunpi nazývají píšťalou a dosáhl svého vítězství.
Dnes ráno mně probudil spiechající orel. Rychle jsem vstala a šla narozcvičku. Po rozcvičce se Mato Čikalan, Wambli heavo, Mato tanka a sedum odvážných Ikčewičašapi vidali na tři dny do rezervace Modrých Kabátů. Rozloučili jsme se a šli na sněm. Když skončil sněm, hráli sme hru při kterých sme luštili šifry. Na prvním místě byli umí radit, veselá srnka a Michal. Po hře následovalo wo. Potom jsme hráli další hry na činnosti. Po nich následovalo wo, na kterém jsme si všichni pochutnali. Čan Wakpalan Ta navrhla hru, při které jsme laželi na dece a nesměli jsme se pohnout. Po chvíli ale všichni usnuli, což nebylo ve hře. Usnuli jsme na tři hodiny a přespali jsme svačinu. Když jsme se vzbudili, udělali jsme pozdější svačinu. Po svačině jsme hráli Wičoškatepi komické. Potom bylo Wo, které bylo velmi chutné. Na večerním sněmu dostal náš nejmladší ikčewičaša jméno Tři Šípy. Předávali jsme i našim odvážným ikčewičašapi, kteří byli na cestě do rezervace Modrých Kabátů, energii.
Zuzka
Smutek zachvátil srdce Šedého Vlka. Válečník Malá Stopa mu nedal svou ČUNKŠI ani za tři nejlepší tašunka. Lkaje u řeky sehnul se pro pár kapek vody, když se vítr prohnal rákosím a on uslyšel neznámý zvuk. Ach toť jen komár, jenž kroužil nad hladinou. Šedý Vlk se však zaradoval. Posvátná věc vyluzující hlas komára Malou Stopu jistě obměkčí. Tehdy tedy vyřezal dřevo, které wašičunpi nazývají píšťalou a dosáhl svého vítězství.
Dnes ráno mně probudil spiechající orel. Rychle jsem vstala a šla narozcvičku. Po rozcvičce se Mato Čikalan, Wambli heavo, Mato tanka a sedum odvážných Ikčewičašapi vidali na tři dny do rezervace Modrých Kabátů. Rozloučili jsme se a šli na sněm. Když skončil sněm, hráli sme hru při kterých sme luštili šifry. Na prvním místě byli umí radit, veselá srnka a Michal. Po hře následovalo wo. Potom jsme hráli další hry na činnosti. Po nich následovalo wo, na kterém jsme si všichni pochutnali. Čan Wakpalan Ta navrhla hru, při které jsme laželi na dece a nesměli jsme se pohnout. Po chvíli ale všichni usnuli, což nebylo ve hře. Usnuli jsme na tři hodiny a přespali jsme svačinu. Když jsme se vzbudili, udělali jsme pozdější svačinu. Po svačině jsme hráli Wičoškatepi komické. Potom bylo Wo, které bylo velmi chutné. Na večerním sněmu dostal náš nejmladší ikčewičaša jméno Tři Šípy. Předávali jsme i našim odvážným ikčewičašapi, kteří byli na cestě do rezervace Modrých Kabátů, energii.
Zuzka
Anpetu Kukuřice
Dotaz ten směřoval do tmy. Jsi člověk nebo duch? Živí tvor nebo přízrak? Nezabíjejte mne bojovníci, jsem malý a ošklivý, ale přinesu vám užitek, pravil malý hošík. Vzali jej tedy pod svou střechu a tím zachránili chlapce, kterého pak Wakan Tanka proměnil v kukuřici.
Dnes ráno mě probudila Jitřenka. Rychle jsem se oblékla a utíkala jsem do kuchyně. Za chvíli bylo přivítání Slunce a rozcvička. Po rozcvičce bylo wo a šli jsme na dřevo. Některé wikoškapi vařili indiánský chléb a buchty. Pak jsme hráli hru ve které jsme se měli rychle obléci do plavek a jít k jezírku. U jezírka jsme měli najít zprávy. Jenom některé z nich byly správné. Správné zprávy našli volavky a vlci. Pak bylo dopolední wo. Za chvíli nám Ehan tanhan omaha rozpálil kameny a šli jsme do initipi. Když jsme tam vešli hned jsme byli spocení. Vykládali jsme si něco o indiánech. Bylo tam moc hezky. Když jsme vylezli hned jsem vlezla do jezírka. Za chvíli bylo wo. Pak jsme se chystali na jednodenní cestu do přírody. Asi za tři hodiny jsme dorazili do údolí Omahů. Pak byl sněm a wo. Chvíli jsme zpívali. Pak jsme se uložili ke spánku.
Dotaz ten směřoval do tmy. Jsi člověk nebo duch? Živí tvor nebo přízrak? Nezabíjejte mne bojovníci, jsem malý a ošklivý, ale přinesu vám užitek, pravil malý hošík. Vzali jej tedy pod svou střechu a tím zachránili chlapce, kterého pak Wakan Tanka proměnil v kukuřici.
Dnes ráno mě probudila Jitřenka. Rychle jsem se oblékla a utíkala jsem do kuchyně. Za chvíli bylo přivítání Slunce a rozcvička. Po rozcvičce bylo wo a šli jsme na dřevo. Některé wikoškapi vařili indiánský chléb a buchty. Pak jsme hráli hru ve které jsme se měli rychle obléci do plavek a jít k jezírku. U jezírka jsme měli najít zprávy. Jenom některé z nich byly správné. Správné zprávy našli volavky a vlci. Pak bylo dopolední wo. Za chvíli nám Ehan tanhan omaha rozpálil kameny a šli jsme do initipi. Když jsme tam vešli hned jsme byli spocení. Vykládali jsme si něco o indiánech. Bylo tam moc hezky. Když jsme vylezli hned jsem vlezla do jezírka. Za chvíli bylo wo. Pak jsme se chystali na jednodenní cestu do přírody. Asi za tři hodiny jsme dorazili do údolí Omahů. Pak byl sněm a wo. Chvíli jsme zpívali. Pak jsme se uložili ke spánku.
Anpetu Vzdálených míst
Teď tu dlí a jen plameny jsou jeho společníkem. Poznává sílu a kouzlo probdělých nocí a tajemnost křiku lovících ptáků. Jeho mysl je upřena na jediné- vnímat místo, kde jeho předkové prolévali krev. Vdechnout sílu jejich paží, ostražitost smyslů a velikost ducha.
Když jsme se probudili tak za chvíli byla rozcvička. Po rozcvičce bylo wo. Od omahy s Jitřenkou pod vedení Želvy. Šli jsme přes Petrovice. Šli jsme po cestě a uviděli jsme bazének. U bazénku bylo odpolední wo. Po wo sme putovali dál. Po cestě sme videli srnce a sbírali jsme maliny. Za chvíli jsme došli do tábora a měli jsme večerní wo.
Michal!
Teď tu dlí a jen plameny jsou jeho společníkem. Poznává sílu a kouzlo probdělých nocí a tajemnost křiku lovících ptáků. Jeho mysl je upřena na jediné- vnímat místo, kde jeho předkové prolévali krev. Vdechnout sílu jejich paží, ostražitost smyslů a velikost ducha.
Když jsme se probudili tak za chvíli byla rozcvička. Po rozcvičce bylo wo. Od omahy s Jitřenkou pod vedení Želvy. Šli jsme přes Petrovice. Šli jsme po cestě a uviděli jsme bazének. U bazénku bylo odpolední wo. Po wo sme putovali dál. Po cestě sme videli srnce a sbírali jsme maliny. Za chvíli jsme došli do tábora a měli jsme večerní wo.
Michal!
Anpetu Zlomené větve
Jednoho dne objevil se v ležení Knacamgalů zajatec. Woopepi polapili jej coby zvěda za to, že chtěl škodit kmeni, čekal ho velký trest. Smrt u čansan. Již měl být rozsudek vykonán, když zajatec nabídl výkupné za svůj život. Naučil ikče wičašapi hru lacros. Knacamgalům se to velmi zalíbilo, byli totiž od přírody pracovití a ani ve volném čase nedokázali nečinně zahálet a lacros byl to pravé. Při něm si všichni utužili svaly a užili volného času. Zajatec tak získal a Knacamgalové užitečnou zábavu.
Když jsme se probrali. Za chvíli byla rozcvička. Po rozcvičce bylo wo. Na wo byl chleba s marmeládou, ramou a nebo byl jenom suchý. Suchý chléb byl jenom pro Lišáka, Mustanga, Tatankapiho a další. Po wo byl generální úklid. Týpí se sušily a ikčewičašapi uklízeli. Já s Lišákem, Mustangem a Tatankapim jsme toho nemuseli moc uklízet, ale za to zbytek týpí hokšilanpi uklízel kapánek víc. Po generálním úklidu hráli ikčewičašapi wičoškate komickou, jejíž pravidla spočívala v tom, že si nompa družstva rozdělili čísla od jedné do osmi. Po rozdělení čísel wičoškate ota řekla nějáké číslo taktéž od jedné do osmi a členové obou družstev s číslem které wičoškate ota řekla se rozběhli doprostřed hracího pole kde byla umístěná celta s různými věcmi, které měli ti dva vybraní ikčewičašapi přinést na svoje území. Po této hře byl menší odpočinek a šli se dělat jehlice na týpí, ale já jsem je nedělal poněvatš mi bylo zase špatně a usnul jsem. Probudil jsem se až když začal Orel zpývat budíčkovou písničku.
Hau cola Panther
Jednoho dne objevil se v ležení Knacamgalů zajatec. Woopepi polapili jej coby zvěda za to, že chtěl škodit kmeni, čekal ho velký trest. Smrt u čansan. Již měl být rozsudek vykonán, když zajatec nabídl výkupné za svůj život. Naučil ikče wičašapi hru lacros. Knacamgalům se to velmi zalíbilo, byli totiž od přírody pracovití a ani ve volném čase nedokázali nečinně zahálet a lacros byl to pravé. Při něm si všichni utužili svaly a užili volného času. Zajatec tak získal a Knacamgalové užitečnou zábavu.
Když jsme se probrali. Za chvíli byla rozcvička. Po rozcvičce bylo wo. Na wo byl chleba s marmeládou, ramou a nebo byl jenom suchý. Suchý chléb byl jenom pro Lišáka, Mustanga, Tatankapiho a další. Po wo byl generální úklid. Týpí se sušily a ikčewičašapi uklízeli. Já s Lišákem, Mustangem a Tatankapim jsme toho nemuseli moc uklízet, ale za to zbytek týpí hokšilanpi uklízel kapánek víc. Po generálním úklidu hráli ikčewičašapi wičoškate komickou, jejíž pravidla spočívala v tom, že si nompa družstva rozdělili čísla od jedné do osmi. Po rozdělení čísel wičoškate ota řekla nějáké číslo taktéž od jedné do osmi a členové obou družstev s číslem které wičoškate ota řekla se rozběhli doprostřed hracího pole kde byla umístěná celta s různými věcmi, které měli ti dva vybraní ikčewičašapi přinést na svoje území. Po této hře byl menší odpočinek a šli se dělat jehlice na týpí, ale já jsem je nedělal poněvatš mi bylo zase špatně a usnul jsem. Probudil jsem se až když začal Orel zpývat budíčkovou písničku.
Hau cola Panther
Anpetu Velkého srdce
Za dávných časů sousedil s Knacamgaly kmen Siksiků. Žili ve vzájemné nevraživosti, ale přesto mezi nimi existovalo jakési pouto. Pouto přátelství mezi dětmi obou náčelníků, malou Čirou Studánkou dcerou udatného a Rychlím Bleskem – Siksikem. Jak děti rostli, přátelství se proměnilo v lásku. Svůj vztah museli tajit, neboť nepřátelství mezi kmeny trvalo. Čirá Studánka a Rychlý Blesk se rozhodli oba kmeny usmířit. Dobře věděli, jak je jejich otcové milují. Uchýlili se hlubokých čontanka a tam vyčkali doby, až oba náčelníci válečnou sekyru zakopají. Tak láska obou mladých lidí usmířila kmeny.
Dnešní vstávání bylo téměř stejné jako každé ráno. Wambli Hiyawo a Mato Tanka již od 6:20 kontrolovali choré jestli se jim již ulevilo. Služební rod to jsme byli my Medvědice odešel dělat snídani a asi za 40 minut byl budíček. Za chvíli Wambli Hiyawo počítal 15 majašlečapi. Následoval pozdrav Slunci a náležitá rozcvička. Na řadu přišel ranní sněm. Po sněmu se někteří okče wičašapi rozběhli umýt si zuby a obličej. Najednou se z kuchyně ozval výkřik wo a to všichni věděli co se děje a přišli, někteří přiběhli se najíst. Potom se uklízelo celé otonwe od různých papírků a klacíků. Zatím co ostatní uklízeli, já, Ehantanhang Omaha a Šunkaša Šniku Ža jsme zabíjeli do země kůl. Najednou k nám přijela sanitka a odvezla si Mrštnou Žabku s Mato Tanka. Na řadu však přišel oblíbeny indiánský fotbal, který byl hodně těžký. Další wo přišlo na řadu už teď. Ikče wičašapi kan se rozběhli uvést nám velmi známé hosty na, které jsme se všichni těšili. Přišli však zklamáni, protože nikdo očekávaný nepřijel. Jakmile byli všichni zpátky bylo znovu wo. Rozešli jsme se do svých tee-pee na polední klid a uslyšeli jsme výkřik. „Sapazi“ a všichni se rozběhli uvítat již zmiňované hosty. Byli to ikče wičašapi Sapazi a Jana. Vyfotili jsme se a udělali jsme sněm na, kterém jsme se rozloučili s Mrštnou Žabkou, která se během dne vrátila i s Mato Tanka. Po Sněmu Žabka odjela a všechno bylo u Sapazi s Janou od, který jsme dostali strašně moc nových a dobrých rad. Naučil nás krásný bizoní tanec, který se určitě všem líbil. Spustil se drobný déšť a Sapazi s Janou museli odejít do svého tee-pee v Boskovicích. Na řadu přišel večerní sněm na, kterém jsme si zopakovali novou písničku, kterou nás také naučil Sapazi. Byla to mezikmenová. Skočil sněm a den pro nás skončil tvrdým spánkem.
Tatankapi Akutapi
Za dávných časů sousedil s Knacamgaly kmen Siksiků. Žili ve vzájemné nevraživosti, ale přesto mezi nimi existovalo jakési pouto. Pouto přátelství mezi dětmi obou náčelníků, malou Čirou Studánkou dcerou udatného a Rychlím Bleskem – Siksikem. Jak děti rostli, přátelství se proměnilo v lásku. Svůj vztah museli tajit, neboť nepřátelství mezi kmeny trvalo. Čirá Studánka a Rychlý Blesk se rozhodli oba kmeny usmířit. Dobře věděli, jak je jejich otcové milují. Uchýlili se hlubokých čontanka a tam vyčkali doby, až oba náčelníci válečnou sekyru zakopají. Tak láska obou mladých lidí usmířila kmeny.
Dnešní vstávání bylo téměř stejné jako každé ráno. Wambli Hiyawo a Mato Tanka již od 6:20 kontrolovali choré jestli se jim již ulevilo. Služební rod to jsme byli my Medvědice odešel dělat snídani a asi za 40 minut byl budíček. Za chvíli Wambli Hiyawo počítal 15 majašlečapi. Následoval pozdrav Slunci a náležitá rozcvička. Na řadu přišel ranní sněm. Po sněmu se někteří okče wičašapi rozběhli umýt si zuby a obličej. Najednou se z kuchyně ozval výkřik wo a to všichni věděli co se děje a přišli, někteří přiběhli se najíst. Potom se uklízelo celé otonwe od různých papírků a klacíků. Zatím co ostatní uklízeli, já, Ehantanhang Omaha a Šunkaša Šniku Ža jsme zabíjeli do země kůl. Najednou k nám přijela sanitka a odvezla si Mrštnou Žabku s Mato Tanka. Na řadu však přišel oblíbeny indiánský fotbal, který byl hodně těžký. Další wo přišlo na řadu už teď. Ikče wičašapi kan se rozběhli uvést nám velmi známé hosty na, které jsme se všichni těšili. Přišli však zklamáni, protože nikdo očekávaný nepřijel. Jakmile byli všichni zpátky bylo znovu wo. Rozešli jsme se do svých tee-pee na polední klid a uslyšeli jsme výkřik. „Sapazi“ a všichni se rozběhli uvítat již zmiňované hosty. Byli to ikče wičašapi Sapazi a Jana. Vyfotili jsme se a udělali jsme sněm na, kterém jsme se rozloučili s Mrštnou Žabkou, která se během dne vrátila i s Mato Tanka. Po Sněmu Žabka odjela a všechno bylo u Sapazi s Janou od, který jsme dostali strašně moc nových a dobrých rad. Naučil nás krásný bizoní tanec, který se určitě všem líbil. Spustil se drobný déšť a Sapazi s Janou museli odejít do svého tee-pee v Boskovicích. Na řadu přišel večerní sněm na, kterém jsme si zopakovali novou písničku, kterou nás také naučil Sapazi. Byla to mezikmenová. Skočil sněm a den pro nás skončil tvrdým spánkem.
Tatankapi Akutapi
Anpetu Slunce
Kolik úst už pravilo a kolik uší vyslechlo moudrá slova Starého Jezevce, jež pronesl na posvátném místě ve Skalistých horách? Slunce je největší dar Velkého ducha svým dětem. Vždyť, jak by bylo Knacamgalům bez něj? Žil a lovil by rudý muž na prérii? Pěstval by kukuřici a vodní rýži? Třásl by se zimou a umíral hlady. Tehdy by ikče wičaša nemohl žít …
Dnešní den začínal jako obyčejně ráno. Při pozdravu slunce pršelo. Na sněmu se rozhodovalo o tom zde Milý Úsměv a Tichá Řeka dostanou orlí pero za vaření. Ohnivý Panter dostal po zkoušce lakotské jméno, které zní Igmuvatogla Peta. Potom jsme odešli do čontanka pod vedením Mato Tanka (do čontanka) na suché stromky se zahnutým kořenem na výrobu hokejek ke hře Zhineny. Až se dodělaly hokejky tak se hrál pětiboj, kde si všichni ikče wičašapi procvičili svou zručnost. Pětiboj se skládal ze sekání na největší zásek u Mato Tanka, na přesnost u Wambli Hiyava, sekání do kůlu u Čan Wakpalan ta, řezání na čas u Ehantanhan Omaha a zapalování peta u Jitřenky. Po pětiboji se hrála hra Zhineny. Odpoledne jsme šli vyhnat z čontanka vandala. Vandal měl různé zbraně proto ho nebylo snadné vyhnat. Na řadu přišel sněm, na kterém se nás sešlo málo, protože někteří ikče wičašapi spali. Sněm jsme skončili dvěma indiánskými písněmi a šlo se spát.
Šunkaša Šni Kuža
Kolik úst už pravilo a kolik uší vyslechlo moudrá slova Starého Jezevce, jež pronesl na posvátném místě ve Skalistých horách? Slunce je největší dar Velkého ducha svým dětem. Vždyť, jak by bylo Knacamgalům bez něj? Žil a lovil by rudý muž na prérii? Pěstval by kukuřici a vodní rýži? Třásl by se zimou a umíral hlady. Tehdy by ikče wičaša nemohl žít …
Dnešní den začínal jako obyčejně ráno. Při pozdravu slunce pršelo. Na sněmu se rozhodovalo o tom zde Milý Úsměv a Tichá Řeka dostanou orlí pero za vaření. Ohnivý Panter dostal po zkoušce lakotské jméno, které zní Igmuvatogla Peta. Potom jsme odešli do čontanka pod vedením Mato Tanka (do čontanka) na suché stromky se zahnutým kořenem na výrobu hokejek ke hře Zhineny. Až se dodělaly hokejky tak se hrál pětiboj, kde si všichni ikče wičašapi procvičili svou zručnost. Pětiboj se skládal ze sekání na největší zásek u Mato Tanka, na přesnost u Wambli Hiyava, sekání do kůlu u Čan Wakpalan ta, řezání na čas u Ehantanhan Omaha a zapalování peta u Jitřenky. Po pětiboji se hrála hra Zhineny. Odpoledne jsme šli vyhnat z čontanka vandala. Vandal měl různé zbraně proto ho nebylo snadné vyhnat. Na řadu přišel sněm, na kterém se nás sešlo málo, protože někteří ikče wičašapi spali. Sněm jsme skončili dvěma indiánskými písněmi a šlo se spát.
Šunkaša Šni Kuža
Anpetu Bláznů
Mladý tchoř se probudil do krásného jarního dne, slunce zářilo, tráva voněla. A přece tu bylo něco, co mladého bojovníka zneklidňovalo. Cítil se celý nesvůj. Nemám díru v tipi? Nepraskl mi luk? Ne, vše bylo v pořádku zdánlivě. A najednou se ozval řev rozléhající se celou prérií. Mladý tchoř řičel. „Já nečpím!“ Samou radostí se mu zakalil rozum. Od té doby se slaví Anpetu Bláznů.
Do kojota, už jsem zase usnul. Za tuto ohavnost nemůže nikdo jiný než Večernice, která se se svým uječeným a chraplavým hlasem pokoušela uspat mé indiánské bratry. Po večerce jsem vyměnil svůj studený spací pytel za krásně vyhřátou a suchou kuchyni, ve které jsem spolu s Večernicí uchystal večeři pro ostatní ikčewičašapi. Mezi tím se však oni pokoušeli uklidnit svá rozbouřená těla. Byl tu takový pořádek, že jsem raději odešel s Igmuwatogla Peta do otanwe bílích pro pár maličkostí. Po odchodu do Čokan Tate Iyumni byl sněm, jež vedla rada starších a která si nechala program sama pro sebe a nikomu nic neřekla. Po začátku sněmu se nikdo neodebral do jídelny a nikdo nic nedělal. Žádný z nás běhal po lese a nehrál hru, kdy zelenáči, ochránci zvěře, ochraňovali vše, co se jen kolem šustlo. Ti druzí, zbytek kmene, byli strašně zlí. Všechny to tak nádherně bavilo, že byli úžasem sami nad sebou tak strnulí, že po hře nemohli již nic vymyslet a ani udělat. Bylo to nádherné, lepší než v pohádce. A nebylo wo, po kterém žádná wikoška neodešla do kuchyně umývat nádobí. Ostatek a rada mladších se odebrala hrát smutné a klidné hry, při nihž přecházel zrak i různé druhy končetin. To vše nám však nevydrželo ani do odpoledního wo. Po chvíli, kdo chtěl, šel se koupat a kdo chtěl, zůstal zde, aby připravil dopolední program. Žádný z rady mladších si nic nepřipravil, nelovilo se, nestřílelo se, nenosilo se, nezpívalo se, neházelo se a nekupovalo se. Nikdo nic nedělal, a tudíž nedostal žádné peníze a nic si nemohl koupit. Vše trvalo až do snídaně, která nebyla chutná a zdravá. Po ní se každý neodebral ke sněmovnímu ohni, kde netančil žádné tance a ani nezpíval. Všichni jen seděli, mlčeli a koukali na zářící čtverec na obloze. Nebyl to Měsíc (no a potom jako každé dosavadní ráno Wambli nezpíval). No a potom, jako každé dosavadní ráno nezazněla hnusná píseň, po níž všichni museli vstát.
Ehantanhan Omaha
Mladý tchoř se probudil do krásného jarního dne, slunce zářilo, tráva voněla. A přece tu bylo něco, co mladého bojovníka zneklidňovalo. Cítil se celý nesvůj. Nemám díru v tipi? Nepraskl mi luk? Ne, vše bylo v pořádku zdánlivě. A najednou se ozval řev rozléhající se celou prérií. Mladý tchoř řičel. „Já nečpím!“ Samou radostí se mu zakalil rozum. Od té doby se slaví Anpetu Bláznů.
Do kojota, už jsem zase usnul. Za tuto ohavnost nemůže nikdo jiný než Večernice, která se se svým uječeným a chraplavým hlasem pokoušela uspat mé indiánské bratry. Po večerce jsem vyměnil svůj studený spací pytel za krásně vyhřátou a suchou kuchyni, ve které jsem spolu s Večernicí uchystal večeři pro ostatní ikčewičašapi. Mezi tím se však oni pokoušeli uklidnit svá rozbouřená těla. Byl tu takový pořádek, že jsem raději odešel s Igmuwatogla Peta do otanwe bílích pro pár maličkostí. Po odchodu do Čokan Tate Iyumni byl sněm, jež vedla rada starších a která si nechala program sama pro sebe a nikomu nic neřekla. Po začátku sněmu se nikdo neodebral do jídelny a nikdo nic nedělal. Žádný z nás běhal po lese a nehrál hru, kdy zelenáči, ochránci zvěře, ochraňovali vše, co se jen kolem šustlo. Ti druzí, zbytek kmene, byli strašně zlí. Všechny to tak nádherně bavilo, že byli úžasem sami nad sebou tak strnulí, že po hře nemohli již nic vymyslet a ani udělat. Bylo to nádherné, lepší než v pohádce. A nebylo wo, po kterém žádná wikoška neodešla do kuchyně umývat nádobí. Ostatek a rada mladších se odebrala hrát smutné a klidné hry, při nihž přecházel zrak i různé druhy končetin. To vše nám však nevydrželo ani do odpoledního wo. Po chvíli, kdo chtěl, šel se koupat a kdo chtěl, zůstal zde, aby připravil dopolední program. Žádný z rady mladších si nic nepřipravil, nelovilo se, nestřílelo se, nenosilo se, nezpívalo se, neházelo se a nekupovalo se. Nikdo nic nedělal, a tudíž nedostal žádné peníze a nic si nemohl koupit. Vše trvalo až do snídaně, která nebyla chutná a zdravá. Po ní se každý neodebral ke sněmovnímu ohni, kde netančil žádné tance a ani nezpíval. Všichni jen seděli, mlčeli a koukali na zářící čtverec na obloze. Nebyl to Měsíc (no a potom jako každé dosavadní ráno Wambli nezpíval). No a potom, jako každé dosavadní ráno nezazněla hnusná píseň, po níž všichni museli vstát.
Ehantanhan Omaha
Anpetu Velkého boje
Vždy jednou za čas uspořádali staří Knacamgalové velkou slavnost zasvěcenou velkému boji. V tento den se všichni ikče wičašapi oprostili od všedních povinností, aby se mohli soustředit na zápas. V poctivém souboji se zde střetli všichni stateční bojovníci kmene. Vítěz byl na dobu do dalšího velkého boje prohlášen za nejudatnějšího Knacamgala.
Dnes ráno mě probudil Mato Tanka. Rychle jsem vstal a odešel do kuchyně, protože náš rod měl službu. Za chvíli bylo vítání slunce a rozcvička. Po snídani začal sněm kde bylo vyhodnocení her z dřívějších dnů. Sešli jsme se u kuchyně a Wambli Hiawo mán vysvětlil pravidla střelecké soutěže ve které jsme se měli strefit do terče a dostřelit co nejdál. Po chutné svačině jsme se šli osvěžit do jezírka a asi tak za hodinu jsme se vrátili do čokan tate yumni. Načerpali jsme sílu odpoledním wo a po chvíli jsme se sešli k házení wakuhezou do dálky. Po skončení soutěže jsme se vydali na dřevo pod vedením Od Omahu, který dřevo i patřičně zpracoval. Tento den jsme si zahráli hru šiny, kterou jsme hráli po rodech. Vyhráli ji medvědice na druhém místě byli půlnoční vlci a na třetím modré volavky. Po této hře jsme měli soutěž o nejlepšího tanečníka a po večerním wo o nejlepšího zpěváka. Tento den zakončil sněm na kterém bylo vyhodnocení dnešních her.
Noční Pták
Vždy jednou za čas uspořádali staří Knacamgalové velkou slavnost zasvěcenou velkému boji. V tento den se všichni ikče wičašapi oprostili od všedních povinností, aby se mohli soustředit na zápas. V poctivém souboji se zde střetli všichni stateční bojovníci kmene. Vítěz byl na dobu do dalšího velkého boje prohlášen za nejudatnějšího Knacamgala.
Dnes ráno mě probudil Mato Tanka. Rychle jsem vstal a odešel do kuchyně, protože náš rod měl službu. Za chvíli bylo vítání slunce a rozcvička. Po snídani začal sněm kde bylo vyhodnocení her z dřívějších dnů. Sešli jsme se u kuchyně a Wambli Hiawo mán vysvětlil pravidla střelecké soutěže ve které jsme se měli strefit do terče a dostřelit co nejdál. Po chutné svačině jsme se šli osvěžit do jezírka a asi tak za hodinu jsme se vrátili do čokan tate yumni. Načerpali jsme sílu odpoledním wo a po chvíli jsme se sešli k házení wakuhezou do dálky. Po skončení soutěže jsme se vydali na dřevo pod vedením Od Omahu, který dřevo i patřičně zpracoval. Tento den jsme si zahráli hru šiny, kterou jsme hráli po rodech. Vyhráli ji medvědice na druhém místě byli půlnoční vlci a na třetím modré volavky. Po této hře jsme měli soutěž o nejlepšího tanečníka a po večerním wo o nejlepšího zpěváka. Tento den zakončil sněm na kterém bylo vyhodnocení dnešních her.
Noční Pták
Anpetu Velkého ohně
Ty, jenž válečníkem chceš být, uznání a respekt si vysloužit, běž a dokaž svou sílu, chytrost, odvahu a víru nám a Velkému Duchu, neotálej milý hochu … Přiveď koně, zabij zvěda, pomahačům třikrát běda. Čin ten velký předveď nám, až kouř ohně ke hvězdám v tichu noci vystoupí, rada starších ho posoudí.
Dnes ráno nás probudil se svou písní Wambli Hyiawo, po které následoval pozdrav slunce a rozcvička. Nasnídali jsme se a po skončení sněmu se všichni inkčewičašapi zúčastnili soutěže a poklad Anežky Knacamgalské, která spočívala v tom že Mato Tanka dával otázky mezi nimiž byly menší zkoušky jako např. zasekávání sekery do špalku z dálky a chytání míčku do lakrosové hole. Na řadu přišla velmi chutná svačina a následoval indiánský hazard. Každý ikčewičaša vsadil nějakou věc a hrálo se tím způsobem že se rozhodili napůl obarvené pecky a spočítaly se body. Zrovna když nás to přestalo bavit přišla k nám Čan Wakpalan Ta a oznámila co se bude dít dál. Našim úkolem bylo nalézt v údolí zprávu, která nám (oznámí) prozradí najít první bod naší cesty o část mapy, která nám po spojení všech tří dílů prozradila místo kde nám byly předány sladkí i nesladké odměny. Po návratu byl zahájen poslední Očeti Tanka a po namáhavém dnu přišel na řadu lahodný spánek.
Tašunka Witko
Ty, jenž válečníkem chceš být, uznání a respekt si vysloužit, běž a dokaž svou sílu, chytrost, odvahu a víru nám a Velkému Duchu, neotálej milý hochu … Přiveď koně, zabij zvěda, pomahačům třikrát běda. Čin ten velký předveď nám, až kouř ohně ke hvězdám v tichu noci vystoupí, rada starších ho posoudí.
Dnes ráno nás probudil se svou písní Wambli Hyiawo, po které následoval pozdrav slunce a rozcvička. Nasnídali jsme se a po skončení sněmu se všichni inkčewičašapi zúčastnili soutěže a poklad Anežky Knacamgalské, která spočívala v tom že Mato Tanka dával otázky mezi nimiž byly menší zkoušky jako např. zasekávání sekery do špalku z dálky a chytání míčku do lakrosové hole. Na řadu přišla velmi chutná svačina a následoval indiánský hazard. Každý ikčewičaša vsadil nějakou věc a hrálo se tím způsobem že se rozhodili napůl obarvené pecky a spočítaly se body. Zrovna když nás to přestalo bavit přišla k nám Čan Wakpalan Ta a oznámila co se bude dít dál. Našim úkolem bylo nalézt v údolí zprávu, která nám (oznámí) prozradí najít první bod naší cesty o část mapy, která nám po spojení všech tří dílů prozradila místo kde nám byly předány sladkí i nesladké odměny. Po návratu byl zahájen poslední Očeti Tanka a po namáhavém dnu přišel na řadu lahodný spánek.
Tašunka Witko
Anpetu Loučení
Přišel čas, kdy se všichni ikče wičašapi z kmene museli rozejít do otonwe bledých tváří, aby zde přežili zimu a aby sbírali moudrosti starých wašičunpi, kterým budou opět za rok učit své děti. Starý Knacamgal vždy kladl před odchodem svému lidu na srdce, aby nezapomínali na svůj kmen a na svá loviště v Čokan Tate Iyumni. A až nastane čas podzimní rovnodennosti, sejdou se jistě ikče wičašapi opět u sněmovního očeti.
A už je to tady. Nejsmutnější a nejméně očekávaný anpetu loučení bohužel začal. Ranní paprsky zastihly některé ikče wičašapi zachumlané do spacáků a dek a přitulené k ohništi. Chtěli ještě naposledy okusit ten nádherný pocit spánku pod širou oblohou, na čerstvém vzduchu. Proto včerejší očeti tanka zakončili tímto příjemným způsobem. O ranní probuzení se postaraly až příliš hřejivé paprsky Slunce a až příliš hlasitý hlas Wambli hiyawa. Pozdrav slunce, tanec i rozcvička byly jako každý anpetu, ale něco to kazilo. Skupinka aut před branou a nervozně přešlapující rodiče. Přichází první nemilé zprávy: Igmuwatogla peta odjel když jsme ještě všichni spinuškali a Jiskra naděje se chvatně balí už teď. Po ranním wo se všichni běželi nachystat na sněm a dobalit si své svršky. V ležení začala panovat nervozita a stísněná nálada. Sněm se blíží a s ním i hodina loučení. Zatím jsou slyšet i žertíky a smích, ale co bude po sněmu? No, snad to přežijeme. Vždyť, konec konců možná bude i klubovna, a tak se uvidíme i přes rok.
Toniktuka he
Wičanhpi Anpetu
Jitřenka
Přišel čas, kdy se všichni ikče wičašapi z kmene museli rozejít do otonwe bledých tváří, aby zde přežili zimu a aby sbírali moudrosti starých wašičunpi, kterým budou opět za rok učit své děti. Starý Knacamgal vždy kladl před odchodem svému lidu na srdce, aby nezapomínali na svůj kmen a na svá loviště v Čokan Tate Iyumni. A až nastane čas podzimní rovnodennosti, sejdou se jistě ikče wičašapi opět u sněmovního očeti.
A už je to tady. Nejsmutnější a nejméně očekávaný anpetu loučení bohužel začal. Ranní paprsky zastihly některé ikče wičašapi zachumlané do spacáků a dek a přitulené k ohništi. Chtěli ještě naposledy okusit ten nádherný pocit spánku pod širou oblohou, na čerstvém vzduchu. Proto včerejší očeti tanka zakončili tímto příjemným způsobem. O ranní probuzení se postaraly až příliš hřejivé paprsky Slunce a až příliš hlasitý hlas Wambli hiyawa. Pozdrav slunce, tanec i rozcvička byly jako každý anpetu, ale něco to kazilo. Skupinka aut před branou a nervozně přešlapující rodiče. Přichází první nemilé zprávy: Igmuwatogla peta odjel když jsme ještě všichni spinuškali a Jiskra naděje se chvatně balí už teď. Po ranním wo se všichni běželi nachystat na sněm a dobalit si své svršky. V ležení začala panovat nervozita a stísněná nálada. Sněm se blíží a s ním i hodina loučení. Zatím jsou slyšet i žertíky a smích, ale co bude po sněmu? No, snad to přežijeme. Vždyť, konec konců možná bude i klubovna, a tak se uvidíme i přes rok.
Toniktuka he
Wičanhpi Anpetu
Jitřenka
