Kronika 1993

Již uplynulo mnoho vody od dne, kdy noha prvního rudého muže Velkého Knacamgala vstoupila na půdu lovišť Údolí Hromů. Strastiplnou cestu podnikli naši předkové, aby nalezli obživu pro svůj kmen a zajistili život svým potomkům. Na dlouhé pouti jim osud připravil mnoho těžkých překážek. Wakantanka však nedovolil, aby zahynuli. Seslal jim na pomoc Zitka Tate Iyumni – Ptáka Bouře, který je ochraňoval a vedl jejich kroky až sem do Údolí Hromů. Největší oporou však jim byla vzájemná soudržnost, kdy silnější pomáhali slabým a nemocným a ti svou důvěrou podporovali všechny silné.
Přestože, již mnoho statečných válečníků a moudrých náčelníků našeho kmene odešlo do věčných lovišť, Zitka Tate Iyumni i nadále ochraňuje jejich potomky v Údolí Hromů a nedovolí, aby je bledé tváře vyhubili.
Uchovejte ve svých srdcích vzpomínky na statečné rudé muže, kteří žili v pokoji, než noha zrádné bledé tváře vstoupila na jejich území.
Nezapomínejte, že nejdůležitější pro spokojený život ve společných lovištích je upřímné přátelství bez falše a předstírání mezi námi všemi.

Svému kmeni
Velký náčelník

Anpetu Setkání

Poté co začaly pukat ledy, vydali se rody Půlnočních vlků, Medvědic a Modrých volavek na dalekou cestu. Každý kmen opustil své zimoviště a počal hledati stezku vedoucí k údolí Hromů, kde se rozkládala bohatá loviště. Všichni se těšili na okamžik až budou rody opět pospolu a zasednou po roce k velkému posvátnému sněmovnímu ohni. Na okamžik kdy nastanou dny hojnosti klidu a míru.

... "už, už jdou" volala Jitřenka a já na poslední chvíli zaplétala svůj dlouhý cop. Jako první se objevili Mustang a Hbitý Lišák, kteří si hned chtěli ukořistit ty nejlepší postele, aniž by jako slušně vychovaní indiáni pozdravili Hau hau kola. Po delší přestávce se konečně vyřítili z lesa ostatní. „Konečně“ povzdechla si Jitřenka a sledovala blížící se zástup. Pod hraniční cedulí procházejí, no spíše se plazí Michal, Honza a s rukama zastrčenýma v kapsách Odvážná Želva. Po nich následuje skupina indiánských squave, ale co se děje? No jó, zástup zabrzdila Mrštná Žabka, která měla co dělat, aby nesvalila své krásné tělo i s tunovým kufříkem na zem. Když konečně opouští prostor pod cedulí, může pokračovat Štěbetavá Sojka, Tichá Řeka, Puma, Veselá Srnka, Iva, Dáša, Padající Hvězda, Odbojná Kuna, … s naloženým dvoukolákem se přiřítil zarostlý náčelník Velký Medvěd a Černý Bizon, který přidržoval dvoukolák, aby náhodou nevyklopil svůj náklad. Jako poslední míří k ceduli Velká náčelnice Suchá Vrba v doprovodu dvou upovídaných indiánek, kterými jsou, no kdo jiný, než Malý Svišť a Jiskra Naděje. Když všichni složí svůj náklad na zem a popijí hrnek teplého čaje, který jsem samozřejmě nachystala já, dozvídají se indiáni od Suché Vrby úkoly, kterými jsou například stavby postelí. Kluci udělají řízi, řízi, ťuk, ťuk a postele jsou hotové, ale holky staví ještě nejméně hodinu po té, co jsem uvařila něco k večeři a všichni byli už po jídle. Zatím co, indiáni staví postele, umývají nádobí a sbírají borůvky, náčelník Velký Medvěd, Černý Bizon a rádce Jitřenka staví, bourají a zase staví asi po desáté týpí. Teprve když uvázala celtu na tyč Jitřenka podařilo se toto týpí postavit. No prostě: „Jitřenka je šikulka“. A staví se druhé a třetí týpí a začíná pršet. „Rychle, rychle“, volá Suchá Vrba a všichni se mačkají a upelešují na předen určené místo v týpí.
Anpetu Společné řeči

Uplynulo mnoho a mnoho zim od doby, kdy rudý muž nežil v rodech, nýbrž lovil jedl i nocoval osamocen. Nakonec pochopil, že takto zbytečně plýtvá silami a začal se sdružovat do skupin. Ale ouha. Každý mluvil jinou řečí. Nemohli se na mnohém domluvit. A tehdy zasáhl Wakantanka. Jeho posel Pták bouře jim přinesl veliký dar – SPOLEČNOU ŘEČ. Dar se kterým se musí zacházet moudře a uvážlivě. Dovede pohladit i zranit.

Už je to tady. Naše velká náčelnice Suchá Vrba nám oznámila, že dnes je ten pravý den, abychom se seznámili s indiánskou řečí. Každý rod se měl odebrat na své oddílové místečko, ale Modré Volavky se musely přidat k nám Medvědicím, protože někteří z velkých náčelníků se ještě nedostavili. Bohužel náš rod nemohl včas dorazit, protože jsme měli službu. A konečně jsme tam. Jitřenka po krátké zábavě vesele sděluje, že si zahrajeme hru, která nám pomůže dostat do hlavy různá indiánská slovíčka. Tak jsme začali. Jitřenka nám vysvětlila postup hry. Náčelník rodu Medvědic Velký Medvěd rozložil po lese kartičky s podobiznami zvířat a různých jiných věcí. Pod obrázky byl napsán indiánský název. Před hrou nám Jitřenka dala kartičky s indiánskými slovy, ale my jsme neznali jejich význam. Potom nás vypustila do lesa a my jsme je hledali a po jednom jsme běželi na zpět zapsat jejich význam. Zbyl nám čas k naučení slovíček a také na lov dřeva na oštěp. Po navrácení k našemu kmeni jsme se vydatně naobědvali. Střecha naší indiánské jídelny se hlásila o svá práva a tak jsme se rozhodli ji vylepšit. Nasekali jsme trávu, kterou na střechu položíme. Mezitím se Velký Medvěd a Černý Bizon marně snažili postavit týpí, ale nakonec se jim to povedlo.

Puma
Anpetu Kapky

I nebezpečí se vloudilo do vesnice starých Knacamgalů. Podlé bledé tváři se zachtělo území, na kterém tábořili. Proto rozhodl se běloch zabíti Velkého Knacamgala. Věděl, že bez náčelníka nebude kmen pevný a že se mu povede snáze vyhnat bojovníky, squaws, děti i stařešiny. Bledá tvář však byl zbabělec. Neodvažoval se utkati s Velkým Knacamgalem v souboji, neboť tušil, že by ho statečný náčelník brzy poslal do věčných lovišť. Jsa zbaven veškeré hrdosti a mužné odvahy, připlížil se k válečníkovi ze zálohy. Vystrašen víc něž stará squaw vystřelil Knacamgalovi v týl. Avšak Wakantanka bdí stále nad svými dětmi. V poslední chvíli seslal zemi jedinou velikou kapku vody, která srazila letící kulku k zemi. Náčelník byl zachráněn a zbabělec po zásluze potrestán. Od těch dob slaví Knacamgalové Den kapky a vždy před deštěm písněmi vítejí jeho první kapky.

V Anpetu Kapky jsme my wikoškapi rodu Půlnočních Vlků vstaly asi o půl šesté. Kuchyně byla prázdná, tak jsme se vrátily do Tee-pee a učily se indiánská slovíčka. Tak začalo Anpetu Kapky. Vydatně jsme se nasnídali a šli jsme hrát starou indiánskou hru Hayeo. Dobře jsme se pobavili, vyhrál rod Medvědic. Wakantanka seslal v podobě velkých kapek záplavu borůvek. Všichni jsme si vzali velké nádoby a šli jsme sbírat. Věřte tomu nebo ne, ale většina indiánů měla fialové jazyky. K obědu jsme měli mít borůvkové knedlíky, ale nebyly potřebné potraviny. Nevadí, pochutnali jsme si i na rizotu. V odpoledním jme my Půlnoční Vlci předali službu Modrým Volavkám. Potom jsme plnili pět indiánských zkoušek. Po svačině se všechny rody sešly ve svých Tee-pee a my Půlnoční Vlci jsme procvičovali indiánská slovíčka.

Já indián Padající Hvězda jsem před večeří psala tuto posvátnou kroniku.
Anpetu Velkého ohně

Ty, jenž válečníkem chceš být, uznání a respekt si vysloužit, běž a dokaž svou sílu, chytrost, odvahu a víru nám a Velkému Duchu, neotálej milý hochu … Přiveď koně, zabij zvěda, pomahačům třikrát běda. Čin ten velký předveď nám, až kouř ohně ke hvězdám v tichu noci vystoupí, rada starších ho posoudí.

Probuzeni Jitřenkou vstali Indiáni našeho kmene do slunečného jitra a po pozdravení slunce a protažení těla si šli udatní bojovníci a statečné squawpi řádně naplnit žaludky. Po celé dopoledne byli vzdáleni od tábora a každý rod sám vyráběl wakuhezu, lavečku k peta a kupi pro očeti. Po zeleninové polívce a bramborovém guláši členové kmene odpočívali. Někteří indiáni se vydali k nedalekému ble, aby osvěžili a očistili své tělo. Po návratu z ble nastaly velké přípravy na očeti. Po večerním wo bude zapálen očeti, při kterém budou přijati do kmene noví bratři a sestry.

Odbojná Kuna
Anpetu Zbloudilého šamana

Prsty dvou bojovníků by nestačily spočítat, kolik dnů byla tehdy obloha černá, jak dlouho strašlivá bouře proudy vody zkrápěla prérijní trávu. Když skončila a voda opadla. Ženy hledajíc co vše vzala, zřely, že také něco přinesla. Zubožená postava choulila se pod stromem. Byl to muž, co víc, velký kouzelník. Za záchranu života naučil Knacamgaly spoustu nového, především, jim však dal měď, čímž byly tomahawky bojovníků silnější, než kdy jindy.

Dnes po Sněmu jsme si zahráli hru. Význam byl takový, že Hladový Orel a Hromový Hlas vybrali z rodů Medvědic, Vlků a Volavek jednoho člena. Kteří měli přinést něco z lesa nebo ocuď. Vyhrály to napolo Volavky a napolo Vlci. My jsme byli poslední. Potom byla svačina, před svačinou přijeli bledé tváře. Všichni přijeli v míru. Pak byl oběd. Po obědě jsme si zahráli hru. Význam byl takový, že měli jsme si vyhledat pět šišek. Dva rody měly chytat. Jeden rod se měl dostat k označenému místu. Pak se vrátili a museli jsme se převléci.
Anpetu Ztracené mokasíny

V dávných dobách tancovali náčelníci kmene Knacamgalů tanec zasvěcený duchům lesa. I stalo se jednou, že velký náčelník Haiwatha ztratil při tomto tanci mokasín. Několik dní a nocí celý kmen hledal mokasín, nikdy se jim ho nepodařilo nalézt. Zatím nikdo nenašel náčelnickou mokasínu. Snad ji lesní duchové mají, snad někdo jiný. Kdo ví ….

Když jsme ráno vstali, udělali jsme tanec Slunce, snídani a všechno jako kdy jindy. Potom jsme hráli hru při, které bylo nejlepší držet se těchto pravidel: snažit se vběhnout co nejdřív do lesa a nasbírat co nejvíc lístečků. Potom jsme měli chleba, pro každého jeden. Za hodinu na to byl oběd. Za krátko po večeři jsme hráli Indiánský fotbal a vyhráli kluci.

Konec hlášení Ohniví Panter.
Anpetu Obětování

V dobách, kdy moudří starové kmene Knacamgala byli ještě malými HOKŠILANPI žili a lovili nejen ČOKAN TATEYIUMNI, ale i v širých okolních ČANPI TINTAPI. TATANKAPI bylo více než prstů na nohou všech IKČE WIČAŠAPI. Místo, kde i v nejtěžších dobách tatankapi oplývala ji nedaleko. Proto Knacamgalové hladověli jen málo a jako dík Wakantanka vždy jednoho tatanka obětovali na pohřebišti tatankapi si později bledá tvář zvaná Jestřáb vystavěla svou osadu. My však i přesto zanecháme svou stopu v prachu těchto míst ….

Dnes po ránu jsme vstali a pozdravili Anpetu wi. Pak jsme se odebrali do našich Tee-pee, abychom si poklidili nepořádek. Samozřejmě jsme přišli ke snídani, kterou nachystal rod Půlnočních Vlků, pozdě. S velkým překvapením jsme zjistili, že se ještě nebodovalo a to nás přivedlo na jednu myšlenku. Ihned běžet do Tee-pee a uklidit ohniště, které jsme nestihli uklidit před snídaní.Stihli jsme to! Ještě před sněmem šel Hladový Orel bodovat. Na sněmu jsme se museli obejít bez velkého náčelníka, Suché Vrby. Hladový orel vyhlásil bodování. Tee-pee Hokšilanpi mělo 0 bodů. My Mato Wikoškapi jsme měli taky 0 bodů a Wikoškapi měly -3 bodů. Po sněmu jsme dostali „svačinky“ na naši výpravu do pohřebiště Bizonů. Jelikož nebylo moc krásné počasí, tak jsme si museli vzít s sebou i pláštěnky a náhradní ponožky. Konečně jsme vyrazili. V táboře zůstala jen Nšo-Tči a jedna zraněná indiánka jménem Odbojná Kuna. Ubírali jsme se směrem na S od našeho tábora přes les a přes různé dědiny až do města Rájec n. Jestřebím. Tam jsme navštívili zámek (původní pohřebiště Bizonů), ve kterém jsme viděli různé malby a nábytek z dřívějšího století. Před zámkem byl nádherný vodotrysk. Také jsme tam okusili zdejší WC, které moc vábně nevonělo. Pak jsme si šli nakoupit zásoby na tábor. Jak jsme se posilnili a nakoupili, šli jsme na nádraží a tam nasedli na vlak a dojeli do Doubravic. Po cestě z Doubravic do našeho tábora jsme šli chvíli lesem a chvíli po poli. Cesta nabyla krátká, tak se naše zásoby ztenčily. Konečně jsme došli. Všichni byli tak utahaní, že zalezl každý do svého Tee-pee. Protože už bylo půl páté, tak jsme nic neobědvali. Ale to nám nevadilo, protože jsme byli plní. Asi 1 hod. po našem návratu přijel náš náčelník, Suchá Vrba. A na večeři jsme měli špagety.

Veselá srnka
Anpetu Prasklé tětivy

Před mnoha lety lovili bojovníci kmene Knacamgalů bizony na nedalekých pláních. Lov se statečným AKIČITAPI velmi dařil. Po lovu, když už ulovené bizony obcházeli WIKOŠKAPI a začínali po pláních rozdělávat oheň, spatřil náčelník posvátného bílého bizona, který býval viděn jen velmi málo. Náčelník rozradostněn úspěchem lovu pustil se do jeho pronásledování. Ostatní bojovníci, kteří jej doprovázeli, snažili se svého náčelníka varovat, nechť se nenechá unést svou vášní, vždyť ví, že posvátný bizon nesmí být nikým uloven. Náčelník však nedbal varování a dále bílého bizona sledoval. Když si byl jist, že srdce bílého bizona bude zasaženo jeho šípem, pečlivě zamířil a chtěl vystřelit. V tom však zasáhl Velký Wakantanka a náčelníkovi praskla tětiva. Od té doby Knacamgalové vědí, jak důležité je ovládat své vášně.

V noci ze včerejška na dnešek přepadli naši vesnici vlezlé bledé tváře, které po nás házeli válečnými vymoženostmi bělochů, dělobuchy. A nejen to, také hlízami zvanými brambory. Ráno jsme se probudili. Po pozdravu slunci byla jako obvykle snídaně. Na sněmu nás náš velký náčelník seznámil s programem dne. Po sněmu jsme se rozdělili na rody a spolu s rádci jsme se naučili značky pro stopování, které jsme měli použít při vymýšlení trasy pro ostatní 2 rody. Trasu Půlnočních Vlků prošel každý správně, protože byla vcelku lehká. Zato ostatní 2 trasy se nepodařilo nikomu projít. Potom jsme posvačili lakrumáček a rohlík. Po svačině jsme si procvičovali indiánský jazyk. A potom začala velká hra. Byly jsme tak dokonale uschováni v lese, že k žádným střetům mezi jednotlivými rody nedošlo. Obědo-večeří byly Bavorské vdolečky, všichni jedli, až jim za ušima praskalo. A po dobrém jídle jsme si všichni protáhli tělo při base-balu.

Štěbetavá Sojka
Anpetu Pěti šípů

Dávno tomu již, co Ostrý Nůž vykopal válečnickou sekeru a zbarvil líce válečnými barvami, chráníc svůj kmen před Vraními indiány. Zbabělí kojoti napadali vesnici, zatímco muži lovili tatankapi. Bylo jich jako čan v lese, ale jejich divoký povyk se brzy změnil v zoufalý nářek. Zděšeně prchali před mladými hokšilanpi, déšť jejich šípů byl nemilosrdný. Vesnici zachránilo střelecké umění. Každý z chlapců dokázal vystřelit pět šípů najednou.

Dnes po pozdravu slunci a po snídani jsme šli do tee-pee Wikoškapi, kde byl sněm. Na sněmu bylo ujasněno, proč Padající Hvězda se musela vrátit z noční zkoušky na lakotské jméno a jiné obyčejné věci. Po sněmu jsme byli všichni ve stanu hokšilanpi. Tam jsme hráli, při velké bouřce hry, zpívali a četli o indiánech. Na oběd byla čočka na kyselo a po něm jsme hráli hru, kdo první z rodů udělá ohýnek z mokrého dřeva. Vyhráli jsme to my Medvědice, druzí byli Vlci a na posledním místě Volavky. Pak zase pršelo a my jsme byli ve stanu a četli indiánské povídky. Když přestalo pršet, hráli jsme hru s čísly. Tu vyhrály Volavky. Potom byla na řadě soutěž s obrázky. Každý měl na rameni přišpendlený obrázek a ostatní se snažili uvidět, co na něm je a říci to lakotsky. Když to řekl správně dostal od něj obrázek. Pak byla večeře, výborné karbenátky.

Po večeři jsem šla já Jasný Den zapsat tento zápis do knihy Knacamgalů
Anpetu Pískajícího komára

Smutek zachvátil srdce Šedého Vlka. Válečník Malá Stopa mu nedal svou ČUNKŠI ani za tři nejlepší tašunka. Lkaje u řeky sehnul se pro pár kapek vody, když se vítr prohnal rákosím a on uslyšel neznámý zvuk. Ach toť jen komár, jenž kroužil nad hladinou. Šedý Vlk se však zaradoval. Posvátná věc vyluzující hlas komára Malou Stopu jistě obměkčí. Tehdy tedy vyřezal dřevo, které wašičunpi nazývají píšťalou a dosáhl svého vítězství.

Ráno poté co nás Nšoči vzbudila svými verši jsme přivítali anpetuwi a provedli rozcvičku. Potom jsme se šli nasnídat a po snídani jsme se rozešli do čanpi hledat vhodný materiál na výrobu nástrojů, které se uplatní v odpolední hře. Když jsme měli vše potřebné začali jsme s výrobou. Šlo nám to docela dobře. Ani jsme to nestačili dodělat a už nás služební rod Modrých Volavek volal k odpolednímu wo. Pak jsme si šli všeci odpočinout. Po odpoledním klidu jsme hráli hru která spočívala v tom, že museli jsme najít mapu která nás měla zavést k místu u kterého jsme se napojili na cestu po orlích perách. Na konec už jen zbývalo chytit zvíře, které představovali náčelníci. K večeru jsme si šli ještě zkusit něco zahrát na naše vlastnoručně vyrobené nástroje.

Mustang
Anpetu Raněného bizona

Ten tatanka kan, raněn a vyčerpán, ztrativ život svůj, zachránil životy naše. Nebyly to wašte anpetupi, vzduch čpěl popelem, wočetapi prchla v dál, jen supi kroužili nad maka spálenou.

Ráno po snídani se rody zdokonalovaly ve svých tancích, které jsme předvedli na sněmu. Jak rody dotančily rada starších se domluvila, že každý rod dostane dvě políčka na mapě. Sněm proběhl jako vždy. Po sněmu jsme se rozešli jen dvě wikoškapi zůstaly u peta, kde rada starších rozhodla, že Padající Hvězda a Jasný Den získají svá dakotská jména. Potom byla svačina. Po svačině se rody rozešly učit různé druhy rostlin. Potom byl oběd a polední klid. Po odpoledním klidu měly rody nachystat bojovníka a krasavce. Medvědice zvítězily. Potom jsme se odstrojili a šli jsme do týpí medvědic kde jsme měli hrát hru. Hra spočívala v tom, že každý vedoucí předvedl nějakou nemoc a my jsme museli donést rostlinu, která pomáhá vyléčit tuto nemoc. Nakonec vyhrály Volavky. Po hře se mělo nachystat dřevo na peta na kterém si ikče wičašapi měli opéci buřty.

Hbitý Lišák
Anpetu Lovu

Lov neskončil dobře. Třetí List byl zahnán medvědem až k tajemné jeskyni. Zahlédnuv vetchého strážce uposlechl jeho výzvu a vstoupil. To je ta věc, kterou potřebuješ. Ohnutá větev a proutek s pírky, divil se Třetí List. Poslechl však tajemný hlas, čímž indiánům přinesl nejlepší zbraň luk a šípy.

Dnes ráno v Anpetu lovu jsme vstaly jako každý služební rod – první. Dřevo jsme měly nachystané tak stačilo jen zatopit a nanosit vodu do brutaru. Potom bylo ranní wo a první činnost celého kmene hned po rozcvičce a pozdravu slunci. Každý rod si měl udělat luk a několik šípů. Práce trvala až do poledního wo a také po něm. Potom se začala připravovat další indiánská hra. Spočívala v tom, že náčelníci vytvořili z ikče wičašapi dvojice, které měli proběhnout krajinou ve, které bylo patnáct nesmyslů a my jsme je měli během běhu nebo chůze trasou napsat jich co nejvíc na papír, který jsme měli s sebou. Potom co jsme s Jizvou doběhli, která běžela se mnou jsem začal psát do této posvátné knihy Knacamgalů. Dnešního anpetu nastala také očista celého těla i vlasů. Po očistě začíná soutěž v lukostřelbě. Jakmile soutěž skončila, tak byl sněm. Po sněmu odcházíme do teepee a ukládáme se ke spánku.

Ten který honí bizony
Anpetu Zlomené větve

Jednoho dne objevil se v ležení Knacamgalů zajatec. Woopepi polapili jej coby zvěda za to, že chtěl škodit kmeni, čekal ho velký trest. Smrt u čansan. Již měl být rozsudek vykonán, když zajatec nabídl výkupné za svůj život. Naučil ikče wičašapi hru lacros. Knacamgalům se to velmi zalíbilo, byli totiž od přírody pracovití a ani ve volném čase nedokázali nečinně zahálet a lacros byl to pravé. Při něm si všichni utužili svaly a užili volného času. Zajatec tak získal a Knacamgalové užitečnou zábavu.

Anpetu začal jako obvykle. Po sněmu se hrály wičoškatepi komické. Wikoškatepi se zúčastnili všichni až na pár wikoškapi. Všechny (až na Štěbetavou Sojku) se mazaly tekutinou jako wašičuni a ležely na spacácích. Proto jsme jim trochu drsnější formou názorně předvedli, čím se mažou ikče wičaša. Po tomto zákroku se hodně wikoškapi umývalo. Pak se hrála wičoškate při které si mohly všechny rody procvičit rychlost a postřeh. Medvědice bohužel prohráli. Štěstí se začalo střídavě přiklánět k rodu Modrých Volavek nebo Půlnočních Vlků. Před touto wičoškate byla ještě jedna ve které jsme hledali pyramidy pohřebiště ikče wičaša a jejich duchové nám v tom zabraňovali. Výsledky obou wičoškatepi se dozvíme teď, na sněmu. Kolem šesté hodiny jsme si začali chystat hole na lacros. Po chvíli jsem uslyšela: „přišla Malá Medvědice!“. Lacros samozřejmě vyhráli Půlnoční Vlci. Po chvilce klidu po urputném boji jsme šli na smůlu. A chystali ostatní věci na očeti tanka.

Mrštná Žabka
Anpetu Dvou měsíců

Jednou chvástal se mladý Knacamgal Velká Noha, že vydá se do otonwe wašičunpi a všechny obyvatele si tam podmaní. Nikdo nevěnoval chvástounovi pozornost, ale on se přesto vydal na cestu. První budova kam v otonwe vstoupil byl saloon. Tamní wašičunpi hned věděli kolik uhodilo, a proto nalili Velké Noze plnou sklenici miniwakanu. I stalo se, když se vracel ikče wičaša do ležení, měl již v sobě sklenic více. A tu co nevidí! Na obloze září dva měsíce. Zděšeně se odpotácel do tábora. Když ho však uviděl náčelník, hned věděl, že tuto vidinu způsobil miniwakan. Velká Noha si vysloužil posměch a ikče wičašapi se mini wakanu od těch dob raději vyhýbají.

Večer jsme šli spát pod širé nebe. Umístili jsme se v lese. Začalo pršet, tak jsme šli do tábora. Byli jsme celí mokří. Šli jsme se převléknout do suchého obleku. Ráno jsme vstávali o půl dvanácté. Pak byla rozcvička a pak jsme se odebrali do svých tee-pee. Pak byla snídaně byl chleba s masem. Měli jsme službu. Nosila jsem s Jasným Dnem do brutaru vodu. Za chvíli jsme měli hru že jsme měli na skále najít obrázky. Kdo zvítězil to se dozvíme až na večerním sněmu. Pak jsme se měli vrátit do tábora. Tam každý z rodu měl něco donést nebo ukázat. Pak jsme měli oběd. Po obědě jsem psala tuto kroniku.

Čiperná Veverka
Anpetu Bláznů

Mladý tchoř se probudil do krásného jarního dne, slunce zářilo, tráva voněla. A přece tu bylo něco, co mladého bojovníka zneklidňovalo. Cítil se celý nesvůj. Nemám díru v tipi? Nepraskl mi luk? Ne, vše bylo v pořádku zdánlivě. A najednou se ozval řev rozléhající se celou prérií. Mladý tchoř řičel. „Já nečpím!“ Samou radostí se mu zakalil rozum. Od té doby se slaví Anpetu Bláznů.

Dnes ráno nás probudila Nšoči. Jako služební rod jsme museli vstát dříve než ostatní. Když jsme přišli do kuchyně čekala tam naše rýdkyně Mato Čikalan a pomalu začínala připravovat snídani. Zatím co jsme nosili vodu do brutaru, Mato Čikalan s Wičanhpy Anpetu probouzeli ostatní rody tím, že vběhli do tee-pee a pomalovali jim obličeje barvami. Po snídani jsme šli náčalníkům obodovat tee-pee. Po sněmu a po tanci bláznů si každý procvičil svou obratnost v pětiboji bláznů, ve kterém byly disciplíny jako skok za roh, hod na antilopu šiškou atd. Potom jsme šli na dřevo a odvezli jsme ho do vesnice paní Včelařové. Po poledním wo, při kterém si všichni ikče wičašapi naplnili svá břicha, začala nová soutěž. Dala by se nazvat „PEKAŘ PEČE PLACKY“. Smysl hry byl v tom, aby soutěžní rody vyrobily a upekly co nejvíce placek. Vyhráli Půlnoční Vlci. Po této hře začaly velké přípravy na slavnost bláznů, kde si ohebný a hbitý ikče wičaša procvičil svou mrštnost a podle toho jak se mu vedlo tak si naplnil žaludek dobrůtkami.

Dáša
Anpetu Kukuřice

Dotaz ten směřoval do tmy. Jsi člověk nebo duch? Živí tvor nebo přízrak? Nezabíjejte mne bojovníci, jsem malý a ošklivý, ale přinesu vám užitek, pravil malý hošík. Vzali jej tedy pod svou střechu a tím zachránili chlapce, kterého pak Wakan Tanka proměnil v kukuřici.

Chvíli po tom, co jsme vstali, zavolali nás na rozcvičku. My Modré Volavky, jsme odešli do kuchyně, protože jsme služební rod. Po tom, co jsem zapálil pod brutarem, volali wo. Po snídani byl sněm. Potom jsme zkoušeli, kdo má největší výdrž v mluvení. Když se tato soutěž skončila, šli jsme hledat kukuřičného trpaslíka. Našli jsme ho jako druzí a proto jsme si jako druzí vybrali recept indiánského wo. Rody se rozešli na různá místa, kde si vařili. Po odpoledním klidu jsme šli do otonwe wašičunů. Měli jsme za úkol zjistit několik otázek. Po návratu jsme se rozešli do typí. Za nějakou chvíli bylo wo. Potom jsme hráli baseball. A potom byla večeře.

Honza
Anpetu Velkého boje

vždy jednou za čas uspořádali staří Knacamgalové velkou slavnost zasvěcenou velkému boji. V tento den se všichni ikče wičašapi oprostili od všedních povinností, aby se mohli soustředit na zápas. V poctivém souboji se zde střetli všichni stateční bojovníci kmene. Vítěz byl na dobu do dalšího velkého boje prohlášen za nejudatnějšího Knacamgala.

Anpetu začal ranní rozcvičkou. Hned po rozcvičce jsme šli na ranní wo. Jak jsme se najedli, tak služební rod MEDVĚDICE museli umýt nádobí ze včerejška. Potom jsme měli ranní sněm a po sněmu začal velký boj. První boj byl přetahování provazem a druhý souboj na koních. Až boj skončil, tak všichni ikče wičašapi odpočívali. Za chvilku jsme měli odpolední wo. Po odpoledním wo jsme se vydali pro rozety. První šli Půlnoční Vlci, po nich Modré Volavky a nakonec Medvědice. Tak jsme se vydali hledat rozety. Potom jsem šla zapsat zápis do kroniky.

Jiskra Naděje
Anpetu Velkého srdce

Za dávných časů sousedil s Knacamgaly kmen Siksiků. Žili ve vzájemné nevraživosti, ale přesto mezi nimi existovalo jakési pouto. Pouto přátelství mezi dětmi obou náčelníků, malou Čirou Studánkou dcerou udatného a Rychlím Bleskem – Siksikem. Jak děti rostli, přátelství se proměnilo v lásku. Svůj vztah museli tajit, neboť nepřátelství mezi kmeny trvalo. Čirá Studánka a Rychlý Blesk se rozhodli oba kmeny usmířit. Dobře věděli, jak je jejich otcové milují. Uchýlili se hlubokých čontanka a tam vyčkali doby, až oba náčelníci válečnou sekyru zakopají. Tak láska obou mladých lidí usmířila kmeny.

Dnes ráno jsme se nasnídali a šli jsme ke 4. místu a Vlci šli k 5. místu, Medvědice taky na 4. místo. A my Modré Volavky jsme došli na 4. místo za půl hodiny. A my Modré Volavky jsme pokračovali dál po cestě až jsme došli na Babylón. Byla tam zvířata. Tři jsme vyluštili a zjistili jsme, že máme psa, proto jsme šli k jezeru, potom jsme šli po očích, došli jsme ke skále, byli tam Vlci, našli poklad, potom jsme šli do tábora. Po sněmu jsem dostal lakotské jméno.

Keya Woohiki Pa
Anpetu Slunce

Kolik úst už pravilo a kolik uší vyslechlo moudrá slova Starého Jezevce, jež pronesl na posvátném místě ve Skalistých horách? Slunce je největší dar Velkého ducha svým dětem. Vždyť, jak by bylo Knacamgalům bez něj? Žil a lovil by rudý muž na prérii? Pěstval by kukuřici a vodní rýži? Třásl by se zimou a umíral hlady. Tehdy by ikče wičaša nemohl žít … Proto děkujte Otci za kupi tanka, za slunce, které je vašim životem, vy lidé přírody. Tancujte tanes slunce ...

Dnes ráno nás probudila Mato Čikalan svým uvítáním Jitřenky. Po uvítání slunce se ikče wičašapi odebrali do svých tee-pee a snažili si tam uklidit. Potom bylo ranní wo. Po wo byl sněm ikče wičašapi. Chvíli po něm odešla část Medvědic do čontanka hledat nenalazený odkaz starého Knacamgala. Dopoledne jsme hráli wičoškatepi hazardní. U kterých jsme se velmi pobavili. Polední wo se muselo posunout až na 2 mazaškanškan. Po poledním wo jsme se začali pomalu připravovat na výjimečný sněm, při kterém jsme se museli bohužel rozloučit s náčelníkem Volavek Wambli Hya Wo. Po tomto sněmu jsme si zatančili tanec slunce. Potom jsme se začali připravovat na závěrečný očeti tanka. Některé wikoškapi se místo příprav začínaly pomalu balit na zítřejší odjezd z Údolí Hromů. Naopak některé rody si připravovaly různé scénky nebo wičoškatepi na večer. Někteří ikče wičašapi, ale to jenom málo z nich, si dělali očistu těla, aby po příjezdu do otonwe je wašičunpi poznali. V tutu chvíli jsem psala do posvátné kroniky.

Tichá Řeka
Anpetu Loučení

Přišel čas, kdy se všichni ikče wičašapi z kmene museli rozejít do otonwe bledých tváří, aby zde přežili zimu a aby sbírali moudrosti starých wašičunpi, kterým budou opět za rok učit své děti. Starý Knacamgal vždy kladl před odchodem svému lidu na srdce, aby nezapomínali na svůj kmen a na svá loviště v Čokan Tate Iyumni. A až nastane čas podzimní rovnodennosti, sejdou se jistě ikče wičašapi opět u sněmovního očeti.

Smutný anpetu loučení začal celkem obyčejně. Pouze pozdrav Jitřence se o mazaškanškan posunul, neboť všichni ikče wičašapi byli po včerejším závěrečném očeti dost zmožení. A po snídani už začali přípravy na odjezd. Před vchodem do všech tipi se začaly vršit batohy přeplněné svršky nelibého vzhledu a zápachu. Já, Jitřenka, jsem pak zaběhla do otonwe Újezd vyřídit takové maličkosti jako nakoupit hořčík, rozloučit se s panem vedoucím a popovídat s babkou Včelařovic. Do tábora jsem doběhla přesně včas. Mato Tanka, náš statečný náčelník, odjížděj až na daleké Slovensko. Čokan Tate Iyumni opustil za mohutného „hau hau kola“. A co se dělo dál? Ležení opouští Veselá Srnka, přípravy na odjezd pokračují a zároveň probíhá mohutná podpisová akce. Mato Čikalan – Malá Medvědice byla vyštvána z tipi do kuchyně, neboť Šunkaša Šnikuža oznámil, že začíná pomalu ale jistě šilhat hlady. Teď sedím v náčelnickém tipi na posteli mezi hromadami všeho možného a chystám se jít s Tatankapi Akutapi a Tašunka Vitko bourat Mato Wikoškapi. Před třemi týdny jsme je tu s Mato Tanka s vypětím veškerých sil stavěli a nyní je máme zbourat. Není to škoda? Ale co se dá dělat. Všechno pěkné musí jednou skončit. Všichni ikče wičašapi jsou zatím veselí a pobíhají živě a rozverně po táboře. Ale až nastane ta chvíle, kdy se rozejdeme, jistě i několik slziček ukápne.

Wičanhpi Anpetu - Jitřenka